Jak už si jistě mnozí z vás všimli, tak v lednovém čísle našeho univerzitního časopisu Muni.cz byl zveřejněný můj příspěvek o Taiwanu. Pro ty z vás, kteří se k časopisu nedostali, nebo pro ty, kteří si chtějí přečíst redakčně nezkrácenou verzi, sem nahrávám originální verzi článku "
Což takhle dát si Tchaj-wan?":
Říkal sis někdy, že bys chtěl vyjet studovat do zahraničí? Ale jet do některé z Evropských zemí s dalšími desítkami českých studentů tě moc neláká? Chtěl bys něco víc? Chceš jet někam dál, někam, kde každá procházka městem pro tebe bude něco nového, kde každý kontakt s místními obyvateli pro tebe bude nezapomenutelný zážitek? Chceš poznat zcela jiný svět, který ti otevře oči a ukáže ti, že svět opravdu není jenom Evropa a Amerika? Chtěl bys zažít něco, o čem se ti snad nikdy ani nezdálo? Pokud jsi na většinu otázek odpověděl ano, tak určitě pokračuj ve čtení! Rád bych ti ke studiu v zahraničí doporučil jeden krásný ostrůvek v Tichém oceánu, který se jmenuje Tchaj-wan. Značka: ideál.
Tchaj-wan, jehož rozloha je proti České republice poloviční, počet obyvatel dvojnásobný, je stále trochu pozapomenutý ostrov. Přitom před jeho břehy v roce 1544 portugalští mořeplavci údivem vykřikli: "Formosa!" Překrásný! Od 16. století, kdy portugalští námořníci poprvé spatřili Tchaj-wan se toho zajisté změnilo mnoho. Ale já si myslím, že kdyby stejná skupina mořeplavců připlula dneska nazpátek, tak by to zde nazvali Ilha Formosa – překrásný ostrov - určitě znovu. Pulsující města, která nikdy nespí, neprostupné džungle, nádherné pláže, všudypřítomné termální prameny a téměř 4000m vysoké hory vytvářejí z Tchaj-wanu jednu z nejrozmanitějších oblastí v celé Asii. Na následujících řádcích se vám pokusím přiblížit, jak vlastně život v této části světa vypadá.
Ostrov: Oddělený tchajwanským průlivem, leží zhruba 150km od čínského pobřeží. Západní část ostrova je plochá a navazuje na mělké dno Tchajwanského průlivu. Zde se soustřeďuje drtivá většina osídlení a infrastruktury. Dá se říci, že je to vlastně jedno obrovské, nekončící město. Jedno velkoměsto navazuje na druhé a pro přírodu v této oblasti už moc místa nezbývá. Zato střední a východní část ostrova vyplňují až 3 952 m vysoké hory. Zde je zase všechno naopak. Nekonečné pralesy a džungle znemožňují jakékoliv větší osídlení. Zdejší panenská příroda přímo bije do očí v kontrastu s pobřežím západním. A jaké tady můžete očekávat počasí? Ostrov leží na 25. rovnoběžce a klima je zde subtropické. V létě zde nejsou výjimkou teploty přes 35°C. V zimě je poněkud chladněji, ale teploty jen málokdy klesnou pod 10°C. Nejpříjemněji je zde na podzim a na jaře. Pro ty z Vás, kteří rádi cestujete, a věřím, že vás není málo, mám příjemnou zprávu. Do zemí jako Thajsko, Filipíny, Malajsie, Čína nebo i Kambodža, Vietnam a Laos je to co by člověk kamenem skoro dohodil a místní početné nízkonákladové letecké společnosti vás svými nabídkami jistě potěší.
Tchaj-pej: Hlavní město Čínské republiky, jak je Tchaj-wan oficiálně nazýván, se jmenuje Tchaj-pej. Dejte si pozor, abyste nezaměnili Čínskou republiku (=Tchaj-wan) s Čínskou lidovou republikou (=pevninská Čína)! Oficiálně má Tchaj-pej skoro tři miliony obyvatel, ale jak jsem již dříve psal, tak je velmi těžké rozlišit, kde jedno město končí a kde druhé začíná. Některé zdroje uvádějí, že Tchaj-pej má i přes 6 milionů obyvatel. Dominantou hlavního města je (nyní již) bývalá nejvyšší budova světa Taipei 101. Tento přes půl kilometru vysoký mrakodrap dokazuje, že pokud si tchaj-wanci něco usmyslí, tak to také dokážou. Ono totiž rozhodnout se postavit takovou stavbu v oblasti, kde zemětřesení nejsou výjimkou, potřebuje zajisté dostatek sebevědomí místních obyvatel, vytříbené stavební schopnosti a touhu ukázat se světu. Hlavním městem se neustále proplétá statisíce skútrů a každý cizinec potřebuje nějaký čas na adaptaci, aby si zvyknul, že nastupování do autobusu, který mu třeba jenom přibrzdí, není nic neobvyklého. Na první pohled se může zdát, že zdejší doprava postrádá řád, ale při delším pobytu si i cizinec všimne, že je to všechno pečlivě organizovaný chaos. S přicházející nocí život v Tchaj-peji nekončí, naopak město rozkvete do své opravdové krásy: neony září, vedro povolí a ulicemi proudí davy lidí. Nastává čas trhů, kde za pár desítek a stovek tchajwanských dolarů (1 NTD = 0,7 Kč) seženete tričko Supermana, tradiční čínské lampiony i malé roztomilé štěně, ale hlavně je to o jídle. O tom ale více později v samostatném odstavci.
Lidé: Přes mnohé pozoruhodnosti Tchaj-wanu si každý návštěvník odnáší asi nejintenzivnější pocit z jeho obyvatel, z jejich velkorysé a nefalšované srdečnosti. Snad ji dílem pohání i tchajwanská touha po větším světovém uznání: přibližování Západu čtete v operativně rozšířených očích místních krásek, které touží po kontaktu s kýmkoliv ze “západního světa“ stejně jako v jejich stále se zlepšující angličtině. Tchaj-wanci jsou hrdí na to, že mají vlastní stát, nemají rádi Číňany a tak se snaží světu ukázat, že jsou lepší než oni. Ale nemyslete si, že zdejší obyvatelé něco předstírají a jsou jenom povrchní, ne to by byl velký omyl, tady má tu laskavost každý ve svém srdci. Pro Evropana je to tady ze začátku docela šok. Lidé v Evropě, to si myslím můžeme přiznat, se starají více o sebe a ostatní jsou až na druhém místě. Neříkám, že tady to taky není takové, ale rozhodně to tak nevypadá. Pořád jsem si ještě nezvykl na to, že když na jakémkoliv místě na Tchaj-wanu rozevřu mapu nebo nasadím bezradný výraz, tak během pár vteřin u mě bude stát nějaký milý človíček, který se mě bude všemi silami snažit pomoci. Nehledě na to, že mě třeba i doprovodí několik kilometrů opačným směrem, než kam měl původně namířeno. Obyvatelé Tchaj-wanu jsou neustále usměvaví, veselí a ochotní pomoci v každé situaci. Ne nadarmo se říká, že zdejší lidé patří k těm nejhodnějším na světě.
Univerzita: Na Tchaj-wanu, jedné z nejvyspělejších zemí světa, je univerzitní vzdělání téměř samozřejmostí. O studium na prestižních univerzitách je zde velký zájem a školy si vybírají jen ty nejlepší uchazeče. Já studuji na National Chengchi Univerzity (NCCU) v Tchaj-peji. NCCU patří nejenom mezi nejkvalitnější (a tedy i nejžádanější) školy na celém Tchaj-wanu, ale i v celé Asii. Konkrétně moje fakulta, Business Administration, byla před pár týdny vyhlášena mezi 49 nejlepšími ekonomickými fakultami na celém světě. To už něco znamená. Však jsou tady na to nyní všichni náležitě hrdí. Studium zde probíhá převážně americkým stylem. Většina předmětů vyžaduje neustálou průběžnou přípravu, práci ve skupinkách a zapojování se do diskuzí při hodinách. Učení se celých knížek nazpaměť není obvyklé. Pro absolvování kurzů, a to platí všeobecně pro Tchaj-wan, je potřeba během semestru udělat několik prezentací a odevzdat pár vypracovaných prací na nejrůznější témata. Mě osobně je tento systém daleko bližší. Další velká výhoda NCCU ovšem spočívá v její poloze. Škola se rozkládá na okraji hlavního města Tchaj-peje, zhruba půl hodiny cesty metrem z centra města směrem k místům, kde začíná obrovské pohoří táhnoucí se až na jih ostrova. To je obrovské lákadlo pro mezinárodní a hlavně místní studenty, kteří oceňují opravdu příjemné prostředí pro studium. V okolí NCCU není už bezprostřední městský chaos a zmatek centrální Tchaj-peje. Navíc všechny fakulty a správní budovy univerzity se nachází v jednom obrovském kampusu. V našem kampusu se nachází úplně všechno, co student k životu potřebuje. Restaurace, obchody, parky, protéká zde i jedna řeka a nechybí zde ani všemožná sportoviště. Například plavecký bazén, spousta tenisových kurtů, desítky basketbalových hřišť, běžecký ovál a samozřejmě taky hřiště pro místní populární sporty: na rugby a na baseball. Přímo za naším kampusem začínají hory a hustý les, který se postupně mění v džungli. V kopcích je zde spousta prastarých chrámů, čajových plantáží a spousta až kýčovitě malebných zákoutí a výhledů na celou Tchaj-pej. Takovéto zázemí žádná jiná místní univerzita nemůže nabídnout, natož nějaká univerzita evropská. National Chengchi univerzity je navíc nejvíce mezinárodní škola na celém ostrově. Ročně přivítá až na 500 zahraničních studentů (!). Z tohoto důvodu škola nabízí bohatou nabídku předmětů v anglickém jazyce. Vlastně každý student se zde může rozhodnout, jak svůj pobyt na NCCU stráví. Někdo je v kontaktu pouze se studenty z Evropy a z Ameriky a tím pádem jejich pobyt nemusí být mnoho odlišný od pobytů v nějaké z Evropských univerzit. Někteří studenti zase tráví svůj veškerý čas se studenty místními. Zdokonalují se v čínštině a pronikají do tajů čínské kultury. Zaleží jen a jen na vás, jak si svůj pobyt na NCCU namícháte.
Jazyk: Na Tchaj-wanu je oficiální jazyk čínština. Čínský jazyk má spoustu dialektů, tady se používá ten nejrozšířenější – Mandarínština. Mandarínština - to je ten druh čínštiny, kterým se mluví v mnoha oblastech i v pevninské Číně, hlavně v okolí Pekingu. Já, navzdory tomu, že jsem byl před odletem naprostý začátečník, jsem se rozhodl, že si vedle mého studia ekonomie, zapíši také kurz čínštiny. Byla by obrovská škoda této zkušenosti nevyužít. Navíc NCCU nabízí pro Exchange studenty kurzy čínštiny zcela zdarma. Což je obrovská výhoda, standardně se za jakýkoliv kurz čínského jazyka platí kdekoliv ve světě nemalý peníz. Nyní mám za sebou již tří měsíční intenzivní kurz, patnáct hodin týdně a jsem z tohoto jazyka nadšený. Už zvládám základní konverzace a umím již několik set znaků. Určitě budu ve studiu pokračovat a rozhodně bych vám studium čínštiny jen doporučil. Angličtina už vlastně není považována za cizí jazyk a role Číny ve světě neustále roste a tak schopnost dorozumět se jazykem, kterým mluví nejvíce lidí na světě, bude určitě obrovskou výhodou. Při studiu budete v každodenním kontaktu s místními studenty a ti ne vždy umí anglicky. Existuje snad lepší místo pro studium cizího jazyka, než v zemi, kde se ten jazyk používá?
Jídlo: Když jídlo, tak v night marketu. Na těchto obrovských veřejných prostranstvích se stovky barev, chutí a vůní slévají v potravinový ráj, z něhož jeden tón zpravidla velmi výrazně vystupuje. "Smradlavé tofu", místní specialita. Už desítky metrů od stánků, kde se tento mezi místními obyvateli tak oblíbený a mezi mezinárodními studenty tolik nenáviděný druh tofu prodává, je cítit, že se k nim blížíme. Menší přemlouvání stojí ochutnávka asijských masových "knedlíků" či krevet, které trhovkyně v živém stavu vyloví z kádě, zprudka peče na roštu, posléze nůžkami "zastřihne" a napíchne na špejli. V sáčku po deseti jsou téměř zadarmo. Po třech měsících mého studijního pobytu stále narážím na pokrmy, které jsem ještě nevyzkoušel. Součástí mého jídelníčku se zde staly takové věci, na které jsem měl dříve strach se skoro i podívat. Ale po dnech a týdnech nedůvěřivého okukování každý z vás zajisté bude polapen jednou z nejchutnějších kuchyní na světě. Podobně pestrý výběr jako night markety nabízejí i Tchaj-pejské restaurace a bary, v některých si můžete vybrané pokrmy v kotlíku uvařit sami, personál zpravidla dodržuje hygienu (na rozdíl od night marketů) bedlivěji než je zvykem v Česku (rukavice a roušky), a v těch nejlepších se stojí dlouhé fronty. Můžu jenom potvrdit, že to není vůbec namyšlenost, když Tchaj-wanci tvrdí, že jejich cuisine je jedinečná, protože si vybrala z čínské, japonské i evropské kuchyně to nejlepší. Ano, i ti kdo nemusí mořské či suchozemské potvůrky se zde s chutí nají, pestrost stravy je obrovská, kulinářské zážitky nepřeberné.
Tak takový je ve stručnosti jeden z asijských Tygrů, Tchaj-wan. Pokud vás můj článek zaujal a chtěli byste se o této zemi nejmilejších lidí, výborného jídla a překrásné přírody dozvědět ještě mnohem více, můžete navštívit mé internetové stránky (www.jirkahorak.blogspot.com), kde pravidelně píši o svých zážitcích.
Na závěr bych vám chtěl ještě říct jednu věc. Masarykova univerzita nám nabízí velké množství možností studia v zahraničí, tak proč toho nevyužít? Poznat cizí zemi za takto výhodných podmínek se nám v budoucnu už jen stěží naskytne. Pokud stále ještě váháte, zda jet či nejet studovat na semestr či na dva do zahraničí, tak hoďte své veškeré obavy za hlavu a určitě vyrazte. Jsem si jistý, že toho nebudete litovat. Studium v zahraničí vám otevře oči a možná i mnohé dveře, o kterých jste předtím neměli ani tušení. A navíc čím dále vyjedete a čím odlišnější kulturu země si vybere, tím intenzivnější vaše zážitky budou. Tchaj-wan je země, která vám toto všechno nabízí a navíc vás přivítá s otevřenou náručí.
Letadlo letělo z Vídně v 13.30 hod, mezipřistání v Bangoku ve 23.15 jsme přivítali s radostí, protože naše těla už nutně volala po protažení. Usnout se nám totiž skoro vůbec nepodařilo... Hodinky jsme si přetočili na místní čas, tj. na 5.15 hod. Letištní hala v Bangoku nás ohromila svou velikostí, na konec se nedalo dohlédnout, k přemísťování cestujících z jednoho konce na druhý je tu soustava běžících pásů, bez nich by to fakt vůbec nešlo…
Je neděle, je tu docela dost lidí, spousta rodin s malými dětmi, které jsou přímo rozkošné. Ale k mauzoleu… Je to obrovská budova s vysokým stropem, kde na trůnu sedí v nadživotní velikosti On. Bůh Čan Khaj-šek. Zajímavější než on, je lampionová výzdoba, která je rozvěšena po celém areálu, protože jsme se trefili do týdne nějaké lampionové slavnosti. Jsou nádherné, pestrobarevné, každý jiný, jiných barev, tvarů, velikostí, jakoby ručně malované – a s úspornými žárovkami vevnitř.
Každá místnost je oživena orchidejemi v květináčích, s vysokými stvoly, bohatými, plnými velkých květů živých barev, zdravé, mohutné.
I ten byl navíc vyzdoben lampióny a také obřími papírovými ozdobami ve tvaru motýlů, vážek, květin atp. To už bylo příliš, ale Taiwanci z toho byli u vytržení, u všeho se fotili s americky nahozenými úsměvy a prsty do tvaru V u obličeje. To „véčko“ je pro ně, jak jsme brzy poznali, velmi specifické, nemůže být bez něj žádná fotka. Ze začátku jsme to pozorovali zvědavě, postupem doby se nám to zdálo směšné, pak trapné a nakonec šílené. Ale jelikož to byla jen jedna jediná námi zjištěná vada na jejich povahách, tak budiž jim to jejich „véčko“ přáno…
Ale hlad nakonec zvítězil a také ten pohled na mraky lidí, jak s chutí do sebe cpou všechno možné i nemožné a přežívají docela obstojně, nás nalomil a než jsme došli na konec ulice, už jsme byli lehce aklimatizovaní, zvyklí na pachy a měli jsme i vybráno nejpřijatelnější místo k prvnímu seznámení se s taiwanskou kuchyní. Na plechovém stole nám přímo před očima taiwanec připravoval námi vybraný pokrm – na teninké vrstvičce oleje opražoval zeleninu, maso, do misečky nám dal rýži, podal hůlky … a velmi záhy vidličky. . Nezbytná chilli omáčka jídlo dochutila a bylo to víc než dobré. Náš prvotní pesimismus zmizel, s novým zájmem jsme pak znovu putovali od stánku ke stánku. Zákuseček byl taky super – rajčata namáčená v karamelu. Když si to dával kdysi Jirka a psal o tom, nepřipadlo mi to jako bůhvíjaká lahůdka, ale teď jsem zjistila, že je to překvapivě dobré. Nakyslá a sladká chuť se krásně skloubily a výsledek byl na jedničku…
