Letadlo letělo z Vídně v 13.30 hod, mezipřistání v Bangoku ve 23.15 jsme přivítali s radostí, protože naše těla už nutně volala po protažení. Usnout se nám totiž skoro vůbec nepodařilo... Hodinky jsme si přetočili na místní čas, tj. na 5.15 hod. Letištní hala v Bangoku nás ohromila svou velikostí, na konec se nedalo dohlédnout, k přemísťování cestujících z jednoho konce na druhý je tu soustava běžících pásů, bez nich by to fakt vůbec nešlo…Při opětovném nástupu do letadla jsme se pak docela divili – najednou bylo poloprázdné, cílovou stanicí většiny cestujících byl právě Bangkok, do Taipeje už pokračoval málokdo.
Při výdeji zavazadel v Taipeji jsme zažili mírné napětí. Stáli jsme si jen tak u výdejového pásu a poněkud otupěle sledovali přijíždějící zavazadla, kdy už se konečně objeví ta naše, když tu přiběhl takový nenápadný pejsek, typově něco mezi basetem a ořechem, začal usilovně oňuchávat jednotlivé kufry a bágly jistě za tím jedním jediným účelem – odhalit drogy. Takovou činnost provozovat opravdu nemáme zapotřebí, ale stejně nám zatrnulo. Vezli jsme totiž Jirkovi výbornou domácí Lopenickou slaninu, takový pěkný štrůček, silně voňavou, domácí, pro takového pejska kořist jistě lákavou. S napětím jsme očekávali, jak moc má čoklík vyvinutý čich a zda obstojí ve výcviku a libě vonící Dušánkovo zavazadlo mine nebo se radostně rozňafá. Nic z toho nenastalo, krátce před našimi zavazadly byl z pásu stažen a povolán k jiným úkolům… Škoda. Docela jsem se těšila na výsledek.
Jirka se na nás culil v příletové hale i po 5ti měsících to byl stále on a zdálo se dokonce, že má z našeho příletu upřímnou radost.
První pohledy na Taipei byly přes mírně tónovaná skla autobusu, možná i proto se předměstí a pak i ulice, kterými jsme projížděli, zdály jako Ostrava ve svém největším rozpuku šedivé špíny. Ale nebyl to nepořádek na ulicích, jen taková zaprášenost, ošuntělost, neopravené domy, zašlé omítky a do toho spoustu barevných nápisů v čínštině. Zaujaly nás okna domů, která byly vesměs opatřeny ohrádkami s mříží, logicky by se dalo usoudit, že proti zlodějům, ale ty ohrádky byly i v patrech vysokých domů a evidentně každá jiná – dle fantazie a finančních možností svého majitele. Do konce pobytu jsme na jejich účel – kromě dalšího hyzdění domu – nepřišli.
Naše první ubytování bylo jen kousek od stanice metra, ve středu města, ale v boční ulici, dům byl úzký, 6tipatrový, při vstupu bylo lepší moc se nerozhlížet, docela se mi tajil dech nad tou zanedbaností, hrozila jsem se vstupu do místností. Ale bylo to jak v amerických filmech, kdy chodby jsou úzké, špinavé, otlučené, v rozích stoletá špína, smetí. Ale přijímací místnost už docela ušla a pokoj, když ho pro nás uklidili, byl už čistý, koupelna a WC taktéž, přímo voňavé.
Ač unaveni po dlouhém nevyspání, vyrazili jsme do ulic. Vždyť byly teprve cca dvě hodiny odpoledne. Uvědoměle jako první prohlížíme Čan Khajškovo mauzoleum, obří monument postavený na jeho věčnou slávu v 70. letech.
Je neděle, je tu docela dost lidí, spousta rodin s malými dětmi, které jsou přímo rozkošné. Ale k mauzoleu… Je to obrovská budova s vysokým stropem, kde na trůnu sedí v nadživotní velikosti On. Bůh Čan Khaj-šek. Zajímavější než on, je lampionová výzdoba, která je rozvěšena po celém areálu, protože jsme se trefili do týdne nějaké lampionové slavnosti. Jsou nádherné, pestrobarevné, každý jiný, jiných barev, tvarů, velikostí, jakoby ručně malované – a s úspornými žárovkami vevnitř.Dnes se nám podařilo proniknout i do prezidentského paláce, je den otevřených dveří. Prohlížíme si přijímací kancelář, úřadovnu a další místnosti. Vybavení je strohé, účelné, dřevo a kůže, měkounké koberce, nikterak přeplácené. A zase mne nejvíc zaujalo nejspíš něco jiného než by v těchto místnostech mělo – a sice květinová výzdoba.
Každá místnost je oživena orchidejemi v květináčích, s vysokými stvoly, bohatými, plnými velkých květů živých barev, zdravé, mohutné.Dále nás čeká nejstarší a asi i největší chrám v Taipei Long Shan temple.
I ten byl navíc vyzdoben lampióny a také obřími papírovými ozdobami ve tvaru motýlů, vážek, květin atp. To už bylo příliš, ale Taiwanci z toho byli u vytržení, u všeho se fotili s americky nahozenými úsměvy a prsty do tvaru V u obličeje. To „véčko“ je pro ně, jak jsme brzy poznali, velmi specifické, nemůže být bez něj žádná fotka. Ze začátku jsme to pozorovali zvědavě, postupem doby se nám to zdálo směšné, pak trapné a nakonec šílené. Ale jelikož to byla jen jedna jediná námi zjištěná vada na jejich povahách, tak budiž jim to jejich „véčko“ přáno…Vyvrcholením dnešního dne bylo ovšem seznámení se s jednou z nejoblíbenějších forem stravování Taiwanců, Night marketem. Se soumrakem se zvyšoval počet lidí v ulicích a pověstném místě Night marketu bylo lidmi našlapáno. Přivítal nás divný puch podivných jídel a mnoho stánků v úzkých uličkách, tedy vlastně ne stánků, ale míst s různými vařiči, plotnami, opékadli, zapékadli, dopékadli, kotli. Po obou stranách ulice se smažilo, vařilo, opékalo, mixovalo. Většina produktů přinejmenším nevonělo, jen velmi zřídka něco libě nosu zalahodilo. Vypadalo to na 14ti denní redukční dietu.
Ale hlad nakonec zvítězil a také ten pohled na mraky lidí, jak s chutí do sebe cpou všechno možné i nemožné a přežívají docela obstojně, nás nalomil a než jsme došli na konec ulice, už jsme byli lehce aklimatizovaní, zvyklí na pachy a měli jsme i vybráno nejpřijatelnější místo k prvnímu seznámení se s taiwanskou kuchyní. Na plechovém stole nám přímo před očima taiwanec připravoval námi vybraný pokrm – na teninké vrstvičce oleje opražoval zeleninu, maso, do misečky nám dal rýži, podal hůlky … a velmi záhy vidličky. . Nezbytná chilli omáčka jídlo dochutila a bylo to víc než dobré. Náš prvotní pesimismus zmizel, s novým zájmem jsme pak znovu putovali od stánku ke stánku. Zákuseček byl taky super – rajčata namáčená v karamelu. Když si to dával kdysi Jirka a psal o tom, nepřipadlo mi to jako bůhvíjaká lahůdka, ale teď jsem zjistila, že je to překvapivě dobré. Nakyslá a sladká chuť se krásně skloubily a výsledek byl na jedničku…
Žádné komentáře:
Okomentovat