Nejsem si jista, zda Jirka psal její rozměry, tak třeba jen na osvěžení – je vysoká 501 metrů, výtah nás vyvezl za 35 vteřin do 91. patra. Má v sobě vyvažovací kouli, která věži dovolí výkyv až 6 metrů a odolá zemětřesení, které přichází 1x za 2500 let. Je stavěna ve tvaru bambusového stvolu a skládá se z 8mi dílků (pláství) nad sebou, což je v Taiwanu šťastné číslo.Jízda výtahem nebyla vůbec nepříjemná, člověk neměl ten pocit divné tíhy v nohou a slabosti, jak se v rychlých výtazích občas stává. Ale zato po vystoupení z něho, se mi zase Dušan i Jirka smáli, protože jsem se motala jako po požití… A přitom mi zrovna dnes ráno Dušánek frťánka opomněl dát! Ale za pár minut to přešlo a já se mohla plně věnovat té úžasné nádheře. I když byl už teď lehký opar, bylo vidět docela daleko, opravdu to byl pohled jako z letadla, ale umocněn zvláštním pocitem malosti člověka. Výškové domy, které nám při chůzi po zemi připadaly jako mrakodrapy, byly najednou kdesi směšně dole, takové prťavé domečky splývající s okolím…
Dolů nás výtah svezl za 45 sekund. Prošli jsme si i spodní část stojedničky, která je věnována převážně luxusním obchodům a dražším restauracím a jídelnám. Jak Dušan správně podotkl, je to taková světovější Vaňkovka. Jednotlivá patra dole jsou spojena jezdícími schody, je to tu celé takové naleštěné, svítivé, moderní, čisté. Ovšem ten život tu nekypí tak plně, živočišně a hodnotně jako v Night marketu…… A tak napíši i něco o naší dnešní večeři. Když jsem nadhodila, že takové věci psát nebudu, tak mne Dušánek umravnil, že lidi zajímá především jídlo a pak až nějaké pamětihodnosti. Dnes jsme nejedli přímo na ulici Night marketu, ale Jirka nás zavedl do restaurace u něj. Byla to taková ta samoobslužná, o které už také i on psal. Zaplatili jsme 230 taiwanských dolarů/1osoba a mohli začít hody. Během dvou hodin jsme do sebe mohli dostat co se dalo. Seděli jsme u stolu, kde jsme každý před sebou měli zapuštěný kotlik a na hraně stolu ovladač tohoto vařiče. S táckem jsme obešli chladící pult a mohli si na talíř nandat, co jsme chtěli.
Jenže co jsme vlastně chtěli? Něco vypadlo jako ryba, něco bylo prokazatelně zelenina, něco bylo zabalené v různobarevných těstíčkách – a to už bylo horší. Byla to sázka do loterie. Takže jsme se opičili po Jirkovi a dávali si na talíř obdobné věci jako on. Jenže on je tak trochu bufet, spase kdeco, takže já jsem přece jen dělala trochu cenzuru. Postupem doby a vaření a degustování jsem zjistila, že mnou nabraná zeleninka na jistotu je sice neškodná, ale docela rychle se přejí a není od věci to doplnit nějakýma experimentálníma jídelkama. Však mi to bříško neprovrtá. A živit se třeba jen křepelčíma vajíčkama, které jsou dobroučké, taky nestačí. Takže jsem nakonec taky zbufetila kdeco. Co bohužel nenapíši, protože to nevím. Ale nechutnalo to špatně a očička a nožičky to nemělo.Další den (už úterý) nás čekal výlet do nejbližšího národního parku. První část metrem byla bezproblémová, až na tu úděsnou klimatizaci. Lubore, ledový vzduch tam fičí ze stropu i ze stran, pobyt v ledničce je jistě příjemnější (protože v ní nefouká) a vychlazené pivo je proti tomu teplý čajíček. No nicméně při další části cesty jsme na metro rádi vzpomínali. Přiblížit k národnímu parku jsme se museli ještě i místní MHD. Přijel takový dětský autobusek, totálně narvaný, ale kupodivu jsme se do něj vešli ještě i my. Jirka se držel zohnutou hlavou o strop a Dušan byl zaklíněn v prostoru dveří, přičemž se hlavou také držel stropu. Jirka, když rozpažil ruce, mohl se držet i oken na obou stranách autobusu. Naše české srdce zajásalo, že když už se tak mizerně povezeme, tak nebudeme muset platit, protože se to zkrátka nedá. Ale dalo. Něaký usměvavý taiwanec prohodil pár slov k Jirkovi a ten už mu podával kartičku na placení jízdného a označkoval ji u automatu u řidiče a postupně jsme mu ji prosoukali i my. Široce a šťastně se na nás usmíval, Jirka nám to vysvětlil, že právě vykonal pro nás všechny laskavost a bude mít šťastný den – a my pochopitelně také, když nám tak hezky pomohl. No dobře. Úsměv jsme mu se zaťatými zuby opětovali. Ale ne, to se nedalo, jejich dobrá nálada přecházela i na nás. Ale autobus už jel a my se museli držet, i když tam bylo tolik lidí. Neboť řidič se s tím nepáral a vyrazil s razancí rozeného Itala. Autobusek se šplhal do kopce nečekanou rychlostí, řezal bravurně zatáčky, aniž by téměř zpomalil a já brzy nastavovala ochotně tvář proudící klimatizaci – ano i zde pracovala na plno – abych vůbec ve zdraví dojela. A bez následků pro lidi pode mnou. I já se svojí výškou 170cm mezi taiwanci docela čním.
Jízdu jsme přežili bez následků. K parku Yamingshan nám Jirka řekl, že občas tam budou schody, tak ať si připravíme kolínka. Brzy jsme zjistili, že je to trochu jinak – občas tam bylo i stoupání bez schodů, jinak tam ty schody byly furt. Z výšky 550 m do výšky 1120 metrů jsme vystoupali po schodech. Značené to bylo velmi hezky, cca po třista metrech vždy byla cedule, kolik jsme již ušli metrů a kolik ještě zbývá. Snad jsem ani tak přesné informace nepotřebovala, někdy je lepší nevědět, že je to jen 600 metrů, co jsem ušla a sil ubylo tak o 5tinásobek… Ale bylo to úžasné, ta úplně jiná příroda, jiné rostlinky, pralesní teplo, voňavý vzduch. Na mé dotazy, co to je, odpovídal Dušan – to by tu měl být Vlastík, to by se tu vyřádil Miloš, to by věděla Liduška…
Nahoře bylo 16°C ve stínu a 39°C na slunci. Mimo cestu byla neprostupná džungle, směsice tropických stromů, kapradin vyšších než jsme my, rákosu. Na vrcholu jsme na chvíli spočinuli a kochali se tou krásou – mlhy jdoucí ze severu, deroucí se mezi vršky, stoupající až k nám, na jih bylo jasno, ale se silným oparem. Pohodu nám trochu kazila banda řvoucí mládeže. Ale opravdu řvoucí. Naši výrostci jsou někdy odporně hluční, ale proti těmto děckám jen slabý čajíček. Studentíci měli štěstí, že Dušánkova angličtina ještě není zcela vypilovaná, jinak by je seřval na tři doby. Kdyby na ně spustil bandurskou česky, mysleli by si jen, že se k jejich řevu přidává a obdařili by ho šťastnými úsměvy… Dle Jirky mají ve zvyku vykřičet světu jak se jmenují, kolik je jim let, že jsou krásní, umí plavat, milují toho a toho a to vše opravdu tak hlasitě, aby to okolní hory opravdu ani náhodou nepřeslechly.
Cesta dolů vedla ještě přes jeden vrchol, zase po schodech, tyto už ale nebyly z kamenů, byly betonové, pravidelnější. Nebyly tak hezké, ale zato se po nich dobře šlo…I když se to zdálo nemožné, zpáteční cesta autobusem byla ještě horší, neboť jsme jednak byli unavenější, ale také se do něho našlapalo ještě tak o deset lidí více. Vypadalo to technicky neproveditelně, ale taiwanci si na malinkých sedadlech nasedali dva na sebe, např. jedna babička si posadila na klín druhou o něco lehčí a menší babičku a naráz bylo prostoru – no pro jednu Dušánkovu nohu. A takto jsme se tam nasoukali všichni tři a kupodivu se nikde na autobusu vypoulená bublina neudělala. Ovšem na dalších zastávkách už řidič nezastavoval, nikdo vystupovat nechtěl a ti co chtěli na zastávkách nastupovat, už měli opravdu smůlu.
Ale na této cestě mi nepomohla už ani klimatizace. Jízda trvala cca ¾ hodiny a z autobusku mne oba pánové téměř vynesli, no tedy vyvláčeli a nevzkřísila mne ani představa večeře. To spíš naopak. Bledě zelenou mne dovedli k Night marketu a zdejší „vůně“ mne ještě dorazili.
Ale Jirka zjevně věděl, co mne postaví na nohy, koupil mi mléčný koktejl z rozmixovaných banánů a papáje, ten jsem pomalu cucala slámkou a oživovala se jím. Pak mi ještě vybral sušenku, kterou před očima rozdrtí v placce a posypou oříšky, je teplá – a byla veskrze lahodná. Pak už jsem opět mohla komunikovat se světem a nasávat do sebe již všechny vůně i pachy Taiwanu…
Žádné komentáře:
Okomentovat