Stoupáme autem do hor a míříme k přírodním Hot springs. Zvažujeme krátce, jestli tuto atrakci minout, ale když ji průvodce nazývá jednou z nejkrásnějších přírodních památek, tak se necháváme přesvědčit a zabočujeme na úzkou asfaltečku. Je opravdu široká tak tak pro jedno auto a míří dolů. Co jsme dnes doposud pracně vystoupávali, zase teď klesáme. Je docela časné ráno, tak do protisměru žádné vozidlo nepotkáváme. Jediné štěstí, protože vyhnout se zde opravdu nedá. Cesta vedla k selskému stavení s kupou políček okolo, jedno z políček je přeměněno v parkoviště.
A už se k nám blížil majitel, dědoušek o holi, s vykloubeným kolenem. Sotva chodil, ale mluvit uměl, dokonce i anglicky. A naprosto nesmlouvavě chtěl 200 taiwanských dolarů za parkování na svém pozemku. Moc se nám to nelíbilo, ale v podstatě jsme neměli na vybranou. Jinde se zaparkovat nedalo, cesta tu končila a přímo na cestě to nešlo. Takže buďto otočka zpět bez cílového zážitku nebo zaplatíme docela nadstandardní parkovné… 
Pojali jsme to jako výpomoc chudému dědouškovi, vlastně takovou jakousi sociální podporu a vyzbrojeni navíc ještě i najednou jeho ochotnou radou jak na cestě nezbloudit a nesejít z ní, jsme se vydali k Hot springs. Stezka byla prudce klesající, prašná, místy jištěná provazy, ke konci už jich bylo víc než hojně, téměř jsme se spouštěli po lanech do údolí. 
Promáčení skrz na skrz potem a obaleni lepivým prachem jsme konečně stanuli u potoka. Ten jsme přebrodili – byl nečekaně odporně ledový o žádném smíchání s teplou termální vodou nemohlo být řeči, přelezli jsme (už převlečení do plavek) hladkou skálu podél potoka, znovu si zabrodili ledovým potokem … a už jsme to uviděli: zúženou roklinu a na jedné straně skal stékající a stříkající vodu, která zanechávala po sobě bílé usazeniny, zelené závoje a oblaka páry.
Dno potoka bylo vytvarováno do umělých jezírek, částečně do nich vtékala voda z potoka a částečně padala ta ze skály. Byl tu pohozen rýč, aby si každý mohl vytvořit jezírko dle svých představ. Voda ze skály byla vřelá, vydržet v ní se nedalo. Ale postupně jsme si zvykali a po pár minutách jsme se už do jezírka i naložili. Byla to pohodička, nádherný relax, dalo by se tam ležet hodiny a hodiny. 
Tělo se zbavovalo bolestí, mysl se čistila … Kromě nás tu byla jen jedna dvojice usmívajících se taiwanců, takže tu byl i božský klid a pohoda. Ta skončila v okamžiku, kdy se ze srázu začaly rojit davy mládeže. Dívenky v šatičkách, na nohách žabky, v lepším případě nazouváky, kabelky přes rameno, ječící a výskající a kupa borečků jen o fous sportovněji vystrojených. Jak se jim podařilo zdolat ten docela náročný sestup jsem nepochopila.S jazykem na vestě jsme vylezli 300 výškových metrů zpět k autu. Ač jsme vyrazili stejně, Jirka tam byl o půl hodiny dřív než já, Dušan o 10 minut… Při pohledu na cca 10 aut a nesčetně skůtrů, jejichž majitelé platili jen o 50dolarů méně než my, jsme na chudého otrhaného dědečka začali pohlížet poněkud jinýma očima. Jeho jistě nezdaněný čistý výdělek mu fakt můžeme závidět!
V neděli naše putování pokračovalo do dalších Hot spring, tyto byly v poněkud civilizovanější oblasti, přímo v městečku. Parkovali jsme na městském parkovišti za pouhých 100 dolarů a pak sešli k lázním: bylo to několik obřích betonových van, v nichž bylo v každé naloženo několik taiwanců vypadajících nadmíru spokojeně. Tento požitek nás tedy nelákal – taky nemusíme mít všechno, že. Sešli jsme k řece, když už jsme tedy zaplatili to parkovné a neprohloupili jsme: pár kroků proti proudu potoka ze skal stékala horká voda. Tak jsme se na chvíli naložili do horkého přírodního bazénku. Nebylo to zde tak romantické jako včera, lidí bylo v okolí více, ale osvěžení to bylo příjemné. Den byl horký, tropický.
A my měli pak alespoň více sil na údolí motýlů. Průvodce nelhal, opravdu v něm bylo přemotýlováno. Hustota těchto tvorů byla taková, že občas se člověk bál i nadechnout. Jen, potvůrky, nechtěli spočinout před fotoaparátem, abychom si je v plné kráse zvěčnili a přinesli důkaz o tomto údolí.
Poté nás při další jízdě zaujala upoutávka na skanzen. Teda lépe řečeno zaujala jen mne, pánové moc nadšení nebyli. Asi je vedro zmáhalo, ale já skanzeny mám moc ráda, tak jsem je ukecala. Zaplatili jsme za vstupné každý 150 dolarů (ten dědoušek u Hot springs byl vážně vydřiduch!) a už jsme se mohli začít kochat domorodými atrakcemi. Taiwan byl rozdělen na několik oblastí podle kmenů, které v něm žili, takže jsme shlédli obydlí z břidlice, kamenů, bambusu. 
Zastříleli jsme si lukem (pánové by nás neuživili, v případě nouze bych já musela lovit zvěř), Jirka se pohoupal na obří domorodé houpačce, viděli jsme ukázky ručních prací u jednotlivých domečků.
Teploměr ukazoval 34°C a po dvou či třech hodinách chození už i mně začali být domorodci fuk. Tak jsme se vrátili k našemu autu a snad poprvé s větším povděkem uvítali jeho klimatizaci a tónovaná okna. Zamířili jsme dále na jih a dostali se do jakési místní zahrady Čech. Po obou stranách silnice se táhly za sebou pole střapatých červenavých plodin v různých stádiích vzrůstu. Zastavujeme u nich a Dušánek je po krátkém zamyšlení profesionálně odhaduje na ananasy. Jeho určení se potvrdilo o pár kilometrů dál, protože tam už rostliny kromě listů měli drobné i větší šešulky plodů zastíněných papírovými kloboučky…Ananásky se už zřetelně rýsovaly…
Dále jsme jeli kolem plantáží banánovníků s trsy plodů obalenými napůl papírovými, napůl celofánovými obaly – zřejmě ochrana proti slunci i škůdcům. Míjeli jsme i zcela neznámé plodiny, které nezařadil ani náš zkušený zemědělský inženýr…Navečer přijíždíme do Kentingu, kde se pokoušíme sehnat ubytování. Zase nám přijde velice vhod Jirkův nezbytný průvodce, Lonely Planet, který nám poradil, kde sehnat ubytování. Nehledáme ani dlouho a využíváme nabídky podnikavé majitelky, která stojí před svým hotelem a vehementně nás zve dál. Nabízí pokoj pro tři osoby za 1000 dolarů s WC, koupelnou, balkonem, plazmovou televizí. Zdá se mi neuvěřitelné, že tak pěkný pokoj stojí jen 1000 dolarů, když jsme notabene před chvílí obešli pár horších a tam byla cena 500-600/osoba. Svým nadšením kazím Jirkovi obchod, zesmlouval cenu z původních 1200 na těch 1000 a šlo by to asi ještě i níže, kdybych nebyla tak viditelně unešená. Postel byla měkká, po tom spaní pod širákem jen na alumatce přepych tak úžasný!
Po ubytování a osprchování (ta slast!) odcházíme do města na hlavní štatlící třídu dát si něco k snědku. Dneska jsme se dost šidili, Jirka prohlásil, že tak moc na Taiwanu hlady ještě netrpěl jako dnes… Po krátkém průzkumu a několika drobných zobkách (a smaženém kuřeti tzv. na jistotu na zahnání smrtelného hladu) Jirka vybírá Thajskou restauraci, kde si Dušan dává speciální thajskou polévku (Tam Jam), ve které je zelenina, mušle, sépiové kroužky a hlavně neskutečné množství čili. Polévka je pálivá tak, že i Dušanovi lezou oči z důlků, je celý orosený, rudý, dýchá jak při srdečním záchvatu a funí otevřenými ústy – Jirka se mu snaží statečně trochu pomoci a mně stačí jen pohled na ně a raději neolíznu ani lžičku. Dala jsem si thajské nudle (Paat-thai - široké) s kousky kuřete a zeleninou, pálivé je to jen mírně a velmi chutné. Jirka se dojídá smaženými křídly a stehýnky s nezbytnou čili omáčkou..
Žádné komentáře:
Okomentovat