Putování po Taiwanu 3: Cesta na jih

Dopředu sjednané zapůjčení auta proběhlo v pohodě, náš požadavek zněl osobní vozidlo s ruční převodovkou, obyčejnějšího typu. Jedna třetina našeho přání se splnila – osobní auto nám opravdu přistavili. Byl to Nissan Cefiro s automatickou převodovkou. Když slečna, která nám ho předávala, mluvící bravurně anglicky, vyslechla Jirkovo namítnutí, že jsme chtěli auto s mechanickým řazením, tvářila se, že vůbec netuší, o čem je řeč… No dobře, tak jsme zaplatili 7000 taiwanských dolarů + 2000 jistinu a nechali si vysvětlit řízení. Pochopitelně náš žiguláček to není, ale byla by to přece jen zátěž ho sem přepravovat, tak se musíme spokojit i s tímto autíčkem, kde je samozřejmě automatické otevírání dveří, kufru, oken, střešního okna a uvnitř není téměř nic slyšet z venku, nic nerachotí a skoro se nedá poznat, že auto vůbec jede. U žiguláku to poznáme bezpečně. Taky se oba pánové museli trochu sžít s tou automatickou převodovkou a nelapat po řadící páce, která tam nebyla.

První se ujal řízení Dušan, docela mu to šlo a než jsme vyjeli z Taipeje, tak dokonce začal reagovat i na Jirkovo „páka tam není“, které stereotypně hlásil na každé křižovatce.
Jeli jsme směrem na východ, vstříc Tichému oceánu. Míjeli jsme spoustu čajových políček, stráně byly plné oválných záhonků a městečko Pinglin, kde byla naše první přestávka, zas plné obchůdků s čajem. Jedeme dál a najednou už jsou políčka jen z jedné strany silnice a z druhé oceán. Jeho hukot k nám zní otevřeným střešním oknem, na pobřeží jsou skaliska, do kterých voda usilovně naráží, ale v tuto chvíli ještě moc nevěříme, že by se v něm nedalo koupat. Na této straně ostrova, dlouhé cca 400 km, jsou údajně jen dvě pláže, kde se koupe…V jednu chvíli nás zaujal veliký, barevný budhistický chrám, tak jsme si ho prohlédli, občerstvili se u automatů na pitnou vodu, které jsou ve všech církevních budovách. Na náš dotaz, ze kterého je ta nádhera století (tedy ten chrám, nikoli ten automat na vodu), nám paní, která ho hlídala sdělila, že byl vybudován před dvaceti lety. Naše nadšení pro ten historický skvost trochu ochablo a při ještě bližším ohledání jsme zjistili, že je z betonu, nikoli ze dřeva… No Lubore a Maruško, váš podnik by se tu skvěle uplatnil. (Pro nezasvěcené Českomoravský cement).

Zmíněný hukot oceánu nám na osvěžení nestačil, museli jsme si na něj dnes alespoň sáhnout, když jsme jeli tak blízko něho. Zblízka opravdu vzbuzoval respekt, vlny se převalovaly, hučely, valily se v obrovských pěnivých kopcích. Jediný Jirka se odvážil jít trochu do vody. Mne z toho popadl hysterický strach o něj a dokonce i Dušan zařval: „Jirko, nelez tam, nechoď dál,“ ale Jirka to nemohl slyšet, i když byl od nás kousek. Ale nakonec i sám naznal, že zaplavání si opravdu není možné. Zpěněné vlny si pohazovaly obřími šutry, stačil jeden jejich cílený úder a … radši nedomýšlet.

Nocleh se nám dnes podařil hezký a levný, v katolickém hostelu. Byli jsme sice ubytováni ve společné místnosti, kde bylo 10 lůžek, ale z důvodu nedostatku klientely, jsme tam byli sami.
Ráno jsme si dali snídani v blízkém hotelu, který již Jirka znal – byl tam ubytovaný při svém výletování. Snídaně byla formou švédského stolu. Zaplatili jsme každý 100 dolarů a mohli si dát co jsme chtěli – míchaná vajíčka (byly jakoby s mochovskou zeleninou), tofu, smažené rýžové trojhránky, rýžovou kaši, sušené maso, různobarevné těstovinové knedlíky místo chleba( obzvlášť v sytě fialové barvě vypadaly moc chutně ), různé druhy zeleniny, džusy, kávu, mléko, čaj…

Posilněni jsme vyrazili na první výlet – k vodopádové jeskyni. Prošli jsme dlouhým tunelem, za kterým jsme se dostali na cestu vedoucí vysoko nad do kaňonu zařezanou řekou. Přidal se k nám černý pes a provázel nás celou cestu. Vyloženě nám dělal průvodce. Měl milý přátelský kukuč, čekal na nás, když jsme se něčím kochali, jinak kráčel stále pár kroků před námi. Procházeli jsme krajinou podobnou tak trochu Slovenskému ráji kříženému národním parkem Otcher v Rakousku. Prostě hory, skály, kaňon, potok, průzračná voda. A klid, zatím málo turistů. Zlatý hřeb byl na závěr této trasy, vodopádová jeskyně. Na to, že už jsme u ní, nás neomylně upozornilo několik žlutých pláštěnek rozvěšených po okrajích cesty. Pláštěnky jsme s povděkem využili, neboť vlastní jsme neměli. A udělali jsme dobře. V jeskyni crčela voda ze stěn, tvořila nádherné vodní závoje, bez pláštěnek bychom byli promáčeni na kůži. Tak byl promáčený na kůži jen Jirka, kterému pochopitelně nestačila voda z vrchu, musel si projít i docela prudký potok jeskyní protékající… Náš pejsek na nás počkal, až se vydovádíme, do jeskyně nepovažoval za nutné vejít. Věděl, že se mu vrátíme. Očichal nové příchozí a zase šel s námi nazpět. Prošel s námi pak i tím prvním nejdelším tunelem a zašel s námi až na parkoviště. Za odměnu dostal hezký kus kůže z lopenické slaniny. Něco takového nikdy neměl a jistě už ani mít nebude…
Další zajímavou atrakcí byla chůze po staré silnici nazvané 9 zatáček, odkud byly překrásné výhledy do rokle. Jirka nás střídavě vysazoval, popojel na parkoviště a šel nám naproti, abychom potom zase kousek popojeli a tak několikrát za sebou…
Další den míříme k cíli, který je v každém průvodci a taiwanci to dle všeho milují – osmijeskyňovou horu, Caves of the eight immortales (Jeskyně osmi nezemřelých v doslovném překladu, ve volném znamenající asi nesmrtelných.) Název je víc než zajímavý a lákavý. Docela se těšíme, i proto, že konečně nastává pravé letní teplo, obloha je modrá, dá se chodit v kraťasích a tričku a i tak je nám hic. Už při příchodu k informační budově nás jímá drobné podezření, že to s těmi jeskyněmi nebude tak docela v pořádku. Nebo možná v pořádku to je, ale nikoli dle našeho očekávání. Jeskyní je nyní už dokonce jedenáct, ne že by je ale nově objevili, oni je vyrobili. Všechno to totiž byly nikoli jeskyně, ale pouze prohlubně ve skále, které trochu upravili, srovnali dno a vyzdobili je jako svatostánek, kde se skály nedostávalo, připlácli tam kus betonu a umně ho sladili s přírodní skálou. Prostě „nádhera“. Šlo se od jedné jeskyni k další po chodníčcích zbudovaných ze dřeva a dřevěných schodech, byla to vlastně taková místní křížová cesta. Nejzajímavější byla ta část, kam už žádný z taiwanců nešel, protože tam byl zákaz vstupu. My se pochopitelně rozhlédli, zda není někdo v okolí, a na zakázané území jsme vstoupili. Dřevěné chodníčky tu byly v horším stavu, člověk si musel dávat pozor na nohy, místy byl nahrazen žebříkem z bambusových stvolů svázaných k sobě… Džungle v okolí tu byla jaksi divočejší, bližší, samé palmy, kapradiny, hustník. Ptáci řvali, zahlédli jsme opice. Já slyšela i syčení hadů, to se mi Jirka ovšem vysmál. Šli jsme také kolem několika dalších „jeskyní“ ve stádiích přípravy stát se dalším zastavením na křížové cestě… Zkrátka zakázaná část byla mnohem zajímavější než ta vyumělkovaná povolená.
Po tomto hodnotném kulturním zážitku jsme kousek popojeli autem a pak se stalo něco opravdu úžasného. Poprvé v životě jsme překročili obratník Raka! Zastavili jsme se u monumentu postaveného v místě, kudy obratník prochází a kochali se rozdílem teplot na jih a na sever od obratníku. Nebudete tomu věřit, ale bylo to fakt cítit. Na sever od obratníku bylo podstatně méně teplo, než na jih od něj. Na severu pofukoval vítr, zima sice nebylo, jak už jsem výše uvedla, ale pod obratníkem se nehnul větérek a slunce pražilo naprosto jinak, intenzivněji, silněji. Kdo nevěříte, jeďte se tam přesvědčit. Takže jsme se opravdu ocitli v tropech! Je přímo pařák, slunce nás vysušuje a my pokračujeme v cestě na jih, abychom si toho tepla ještě více užili. Přijíždíme k osmiobloukovému mostu ( Eight arch bridge ) pro pěší vedoucího k zajímavým skalním útvarům. Je to chuťovčička v tom pařáku jít 8x nahoru po schodech a pak zase dolů jenom proto, že se nějaký architekt vyřádil a že to z dálky vypadá moc pěkně. Most nás dovedl ke skalním monumentům, které byly opravdu velmi zvláštní, bizardních tvarů, vlastní skalní hmota byla takový podivný slepenec připomínající ostravskou haldu a strusku, šutérky byly černé, šedé, cihlové barvy, v různě namixovaných poměrech.Další naše putování vede k pláži, kde je zakázáno koupání. Vítr fičel tak, že přesouval v malých dunách písek po pláži a bičoval nás do holých lýtek s intenzitou až bolestivou. Ale i tak nastal historický okamžik a tentokrát i já a Dušan jsme se nechali skropit vlnami Tichého oceánu. Plaváním ani koupáním se to nazvat nedalo. Toto pobřeží mělo výhodu, že kameny tu nebyly, ale moře mělo opět takovou sílu, že v jednom okamžiku, kdy jsem zvedala nohu, abych nakročila pevněji před přicházející vlnou, mi tu druhou nečekaná vlna skoro vyhodila v kyčli… A to jsem byla ve vodě sahající mírně pod kolena…a v příštím okamžiku po krk. Nicméně jsme se vyrochnili, vyřádili, voda měla příjemnou teplotu. Proud byl silný jakoby podél pobřeží valila nějaká neviditelná řeka.

Osvěženi jsme vyrazili vstříc další taiwanské atrakci – Water running up. Voda tekoucí do kopce. Zajíždíme si kvůli tomu kousek z naší trasy, ale když je název tak lákavý… Naše představy byly opět poněkud jiné než skutečnost. Asi jsme čekali říčku nebo alespoň potůček, ale bylo to jen korýtko kolem městského parku široké cca 40 cm, hluboké 10 cm. Díky optickému klamu to vypadalo, že voda teče do kopce…

Další naše cesta vede kolem sadů pomerančovníků, mandarinek se zralými oranžovými plody. Sliny se nám sbíhají, ale sady jsou buď za plotem nebo v místech, kde se nedá zastavit. Takže plánovaný pich se nekoná…

Tak tak , na poslední chvíli před setměním, se nám podaří najít nocleh. Velmi levný. Jeho objevitelem je Dušan, který ho nachází na odbočce od hlavní silnice směrem k zemědělské ploše. Spíme na alumatkách u rýžového políčka a komáři se kupodivu nerojí…