Putování po Taiwanu 5: Kenting National Park

Tento den jsme z technických důvodů zvolili návštěvu místního mořského akvária. Já jsem si totiž toho spaní v měkké posteli moc neužila, strávila jsem noc spíše na záchodě… No co už, spíš jsem se divila, že toto přišlo až po týdnu stravování v místních podmínkách. Ta jídla připravovaná nejčastěji přímo na ulici holýma rukama by způsobila naším hygienikům přinejmenším husí kůži. No a mně po týdnu ještě něco horšího… Ale nadopovaná množstvím živočišného uhlí a endiaronem jsem byla schopna a ochotna koukat alespoň na rybičky. Hned na začátku jsme stihli krmení delfínů – byly krásní, bílí, velcí s milými kukuči. A dělali přesně takové kousky, jaké se od delfínů čekají – skákali na povel, dávali polibek páníčkovi, kvikali, jak už to delfíni umí i počítali. Kdyby u toho taiwanka, která celou atrakci komentovala, neječela do mikrofonu a nedělala z toho opravdu cirkusové představení, by bylo to ovšem lepší. Pak jsme procházeli jednotlivými výstavami zaměřenými dle oblastí, prohlédli si ryby nejroztodivnějších tvarů, barev i velikostí, navštívili moře místní, korálové útesy i Antarktidu s tučňáky. Ti byly taky bezvadní. Ti zdejší tučňáci byli menšího vzrůstu, pohybliví, pracovití, neobyčejně hbití. Pobíhali po pobřeží a skákali šipkami do svého přiděleného moříčka, kde se neuvěřitelně rychle honili a předváděli, aby po chvíli opět ladně vyskočili na břeh, kolíbavě se po něm prošli, prošmejdili rožky, „očichali“ kamarády a zase si šli zaplavat.
V rámci prohlídky jsme se prošli i ponorkou, ztroskotanou lodí, v jedné místnosti jsme dostali brýle pro 3D vidění a ryby najednou pluli až k nám a kolem nás, před žraloky jsme byli nuceni uhýbat.Po akváriu jsme se krátce vykoupali v moři – mělo teplotu asi jako brněnská přehrada + 21 C, ale vzduch byl teplý, cca 27°C, poté jsme ve snaze jet po silnici, která vede co nejblíže u moře trochu zakufrovali a ocitli se téměř na polňačce ve starém kokosovém háji. Oba pánové ožili, probudili se v nich pravěké pudy. Museli si dokázat svojí mužnost a sklátit kokosový ořech. Ono to totiž není jen tak. Palmy byly velmi vysoké a ořechy pochopitelně visely až u samého vrcholku, takže jen trefit se do ořechu dalo celkem práci, natož ho urazit. Mršky tam držely hezky pevně, nějaké takové obyčejné šťouchnutí bambusovou tyčí je z míry nevyvedlo, natož aby je srazilo. Pánové s nimi bojovali se zarputilostí pravěkých lovců, Jirka svůj kokos srazil poměrně brzy (však to také nebyl jeho první kokos v životě) a Dušan se nemínil vzdát. I když jsme ho přesvědčovali, že jeden kokos nám stačí, nevzdával se. Bušil kolem sebe div, že nepokácel celou palmu – a pak si vítězoslavně i on do auta donesl svůj kokos…
Další naše cesta vedla k zajímavému skalnímu útvaru trčícímu na kraji pobřeží z moře, rojili se kolem něho kluci v neoprenech, šnorchlovali tu, voda byla průzračně čistá, pro potápěče jak dělaná. Skály byly ostré, drápaté, spousta z nich jakoby nesla otisky pravěkých rostlin či živočichů – ale možná jen byly tak rozežrané působením mořské vody.
Projíždíme dále podél pobřeží a o co hezčí je příroda, o to děsivější se zde jeví lidská obydlí. Turisti zde evidentně nezavítají a jestli, tak zcela jistě jen Taiwanci. Bělocha zde leckde ještě vůbec neviděli. Vesnice jsou neuvěřitelně plné špíny, nepořádku, smetí, ohyzdných domků – přičemž název „domek“ se pro tato obydlí ani nehodí.
Na nejjižnějším cípu taiwanského pobřeží prohlížíme maják a stojíme na skále hledíc na nekonečný Tichý oceán. Dostanem se k němu ještě někdy? Ne přímo sem, to už jistě ne, ale kamkoli k jeho pobřeží? Kdoví… On je totiž z Evropy přece jen trochu z ruky, ať se to vezme kterýmkoli směrem…
Závěr dne nás zavede k věčným ohňům. Časově je to velmi dobře zasazeno, přicházející soumrak dá tomuto přírodnímu úkazu hezky vyniknout. V kruhu zde totiž hoří samovolně několik ohýnků, plameny jakoby vytryskávají z ničeho, bez podkladu k hoření. Tma přišla rychle, jak jen to tady umí a najednou je toto místo o to víc fascinující. Je to tu cítit plynem, který dává tušit, co je tento „zázrak“ zač, ale nic to nemění na jeho půvabu.
… Na večeři odcházejí pánové sami, mně ještě pořád není nijak valně. Bude dobré radši teď odpočívat a ráno s novými silami vyrazit na cestu. Dali si mimo jiné husí krev, která že prý vypadala jako kusy syrových jater… No dobrou chuť, ještě, že jsem nešla!
Dnes nás čeká Národní park Kenting forest. Je to vlastně veliká botanická zahrada, kde se kocháme mnoha tropickými stromy, rostlinami, květy, fascinují nás orchideje, kaktusy, fikusy, krotony, draceny i tchyniny jazyky – vše ve zdravém, dravém provedení, vyvinuté velikosti, sytosti barev. Palmy jsou také mnoha tvarů, rozměrů, typů, velikostí. Procházíme zde ale i úzkými jeskyňkami s náznaky krápníků. Üžasné jsou vzdušné kořeny, které se táhnou z mnoha stromů ve stovkách propletenců a tvoří jim vlastně už nové kmeny. Strávili jsme na tomto fascinujícím korálovém útesu cca 3,5 hodiny a byli pořád stejně nadšeni. I když fičel vítr a rval nám z hlavy naše nově zakoupené klobouky. Koupit si je byla víceméně nutnost, protože současně pražilo slunce. Kombinace obou těchto živlů z nás vysávala šťávu, ale ta příroda kolem ji zase navracela…
Po prohlídce jsme neodolali a dobyli si baterky šťávou (i dužninou) opravdového ovoce – ananasem. Koupili jsme si 3 obrovské plody, které nám prodavač hned ochotně oloupal a celé včetně středů naporcoval na kousky. Byla to božská mana a extáze dohromady. Lepší ovoce jsme v životě nejedli. Tak sladké, tak šťavnaté, tak chutné! Nádherné završení putování po jižním cípu Taiwanu… protože je to tak, už obracíme auto směr sever. Nemám ráda severní směr, je přezvěstí zimy, chladu, nevlídnosti… a nyní taky, i když je teprve úterý, předzvěstí závěru putování…

Ne! Ještě je to předčasné myslet na loučení s Taiwanem. Ještě nás toho tolik čeká! Nyní jedeme směr národní park Ališan. Po dnech hojnosti, radosti a rozmařilosti (tj. dvě noci v pěkném hotelu) mi je jasné, že budu muset souhlasit opět s noclehem pod širákem. Ne že bych tento způsob spaní neměla ráda, mám a moc, ale nějak jsem se nesžila s alumatkou. Jaksi mému tělíčku k pohodlnému spánku nestačí. A když téměř celou noc nespím, tak pak výletování následující den prožívám v menší pohodě. Napadla mne však spásná myšlenka, že si vlastně vůbec nemusím hrát na hrdinku a můžu spát v autě. Sedadlo se dá hezky sklopit, tělo téměř celé natáhnout… Hned se mi nastávající nocleh přijímá lépe. Stoupáme mírně do hor a docela záhy odbočujeme po úzké silničce do nitra palmového lesa. Opravdu tu žádné jiné stromy než palmy nejsou. Je to tak zvláštní projíždět jen a jen palmovým lesem… a taky v něm pak usínat. Zvuky džungle jsou úplně jiné než zvuky našeho lesa…