Ahoj! Tento víkend jsem absolvoval snad nejlepší výlet, co jsem tady na Taiwanu podnikl. S Pavlem (Čech) a Fraňkem (Polák) jsem se vydal do Národního Parku Yushan. V tomto článku se s vámi chci podělit o tom, jak jsme spali pod širákem či, jak jsme zdolali horu vysokou 3602m. Také zde popíši, jak jsme došli k překrásnému jezírku v horách, které bylo před mnoha a mnoha milióny let vytvořeno nárazem asteroidu do zemského povrchu. Můžete si přečíst, jak jsme všichni trpěli horskou nemocí z nedostatku kyslíku, jak jsme mrzli a hlavně, jak jsme se celé dva dny kochali výhledy na překrásné hory a připadali jsme si jako na střeše světa…
Naše mise začala v sobotu 16. Května. Po menších problémech s půjčením auta jsme nakonec ve 14:00 vyrazily od Brány National Chengchi University v Taipei. Měli jsme Nissan Cefiro, stejné auto, s kterým jsme prokličkovali ostrov před pár měsíci s mými rodiči. V kufru jsme měli bágly a spoustu rybiček v konzervách (paštiky se tady na Taiwanu nevedou :)). Na jih jsme jeli po západním pobřeží. Střídavě po dálnicích č. 1 a 3. Předtím než jsme najeli na pověstnou silnici č.20, která spojuje východní a západní pobřeží ostrova, jsme se dobře navečeřeli a psychicky jsme se připravili na to, že následující 2 dny nepožijeme nic teplého. Opak byl nakonec pravdou, ale o tom později. Po cestě jsme se zastavili na policejní stanici v jedné vesničce před horami, kterou jsme uviděli z auta. Pro chození po horách na Taiwanu je potřeba speciální policejní povolení. Tak tady jsme naše povolení po vyplnění formuláře v čínštině získali. Super! Jedna z největších překážek našeho výstupu byla vyřešena. Nyní nám už jen zbývalo doufat v pěkné počasí a najít nějaké pěkné místo na přespání. A to jsme našli na parkovišti v nadmořské výšce 2250m před hostelem Tienchih. V 10 hodin večer jsme ulehli ke spánku a kochali jsme se pohledem na oblohu plnou svítících hvězd…
V neděli, v 5 hodin ráno, jsme sbalili svoje spacáky a pokračovali po silnici nahoru, až do výšky 2730m. Tam jsme se nasnídali u vyhlídkové plošiny za tunelem Yakou.
Po snídani jsme sjeli o zhruba 500 výškových metrů níže k začátku našeho výstupu. Do 2320m.n.m. Na policejní stanici jsme vzbudili policajta, kterému jsme ukázali naše potvrzení o výstupu a v 6:30 jsme plní entusiasmu z překrásného počasí vyrazili vzhůru.
Prvních 2 kilometry vedli po staré lesní cestě, která prudce stoupala. Místy, kde byly řidší stromy, se nám naskytly první výhledy.
Po dvou kilometrech cesta skončila a vlastně od této doby jsme se pohybovali po úzkých pěšinkách. Stoupali jsme po překrásné lesní cestě.
Něco před 9hodinou ranní jsme dorazili k první chatě. Byla to krásná, dobře zachovalá stavba, kde se mohl kdokoliv občerstvit vodou s místního pramene či strávit noc na jedné z dřevěných postelí. Samozřejmě bez placení. Všechno bylo všech. Po čtvrthodinovém nabrání sil jsme se vydali dále. Cesta pokračovala dále lesem. Pavel měl velmi chytré hodinky a tak nám něco před půl 10 hlásil, že jsme ve výšce 3000m. To už se ze stromů pomalu stávala kosodřevina a výhledy byly úžasnější a úžasnější.
Pokračovali jsme vzhůru. Museli jsme se trošku více obléct, protože se docela ochladilo a také sem tam zafoukal ledový vítr.
Jak jsme stoupali nahoru, tak jsme na vlastní kůži poznali to, čemu se říká horská nemoc. A nebyla to žádná sranda. Začali jsme se více zadýchávat, mě a Pavla začala bolet hlava a Fraňkovi bylo na zvracení. Nikdy jsem nic takového nezažil. Bylo to zvláštní. Ale rozhodně nám to nezkazilo radost z neopakovatelného výletu. Prostě nás bolela hlava :). Ale pokračovali jsme dál.
Výš. Šli jsme po hřebeni a měli jsme v podstatě pořád rozhled 360 stupňů. Na všechny strany jsme viděli monumentální horský masiv, který se táhne po celém centrálním Taiwanu.
Viditelnost mohla být i 30km. A my jsme se kochali a kochali.
Celá cesta byla velmi dobře značená a u jednoho z rozcestníků jsme si na pár minut odpočinuli.
Všichni jsme měli zhruba 10kg batohy, ale i přes to jsme se rozhodli, že ještě dnes zdoláme nejvyšší horu v oblasti. Byla vysoká 3602m.
Nikdy v životě jsem nebyl výš. Musím vám říct, že to byl úžasný pocit. Během pár hodin překonat převýšení 1500m a stanout na hoře odkud byl takovýto výhled. Strávili jsme zde asi 15 minut a pak jsme se vydali vzhůru dolů. Pěšina vedla poněkud překvapivě pěkným lesíkem.
Klesli jsme zhruba 300 výškových metrů a okolo 12 hodiny jsme již spatřili náš cíl. Horskou chatu, kde jsme plánovali strávit noc.
Byli jsme docela dobře zničení, ale na druhou stranu i spokojení, protože jsme za dopoledne zvládli trasu, co ostatní (ok-Taiwanci) chodí celý den. Naobědvali jsme se a přemýšleli jsme co dál. Do večera bylo ještě docela dost času, ale na druhou stranu počasí se začalo podle předpovědí zhoršovat. Chvíli jsme si povídali s ostatními na chatě a nakonec jsme se i přes varování všech ostatních vydali k Jaming Lake ještě dnes. Vyrazili jsme v jednu hodinu odpoledne a čekala nás 4km cesta po hřebeni.
Počasí bylo o dost horší než ráno, ještě více se ochladilo, a sem tam spadlo i pár kapek. Krosny jsme si nechali na chatě a k jezeru jsme šli jen s malými batůžky a já s Pavlem jsme šli i v pláštěnce. Nejenom kvůli dešti ale také kvůli mrazivému větru. Cesta po hřebeni byla nahoru a dolů, žádná rovinka. Na druhou stranu počasí se měnilo každých 5 minut. Chvíli pršelo a za pár okamžiků jsme zase viděli až dolů do údolí. Cesta se docela táhla, ale to se nám spíš zdálo tím, jak jsme již byli vyčerpaní. Zhruba po hodině a půl jsme dorazili k jezeru!
Opravdu bylo speciální. Nachází se ve výšce 3410m a po obhlédnutí okolí je docela zřejmé, že muselo vzniknout nárazem asteroidu. Byl to skvělý pocit. Seběhli jsme dolů k jezeru, a jelikož jsme ještě mladí a hloupí, tak jsme se rozhodli, že se vykoupeme :) Ano, teplota vzduchu mohla být zhruba 5°C a voda nebyla určitě o moc teplejší. Ale kdy jindy bychom se mohli vykoupat v Jaming lake, když ne nyní? Určitě bychom toho později litovali. Tak jsme ze sebe svlékli všechno oblečení a vběhli jsme do té ledárny.
V životě jsem snad nebyl v ledovější vodě, ale bylo to bomba :))). Poté jsme chvíli běhali po břehu, abychom uschli, jelikož jsme si nevzali ani ručník. Kdybychom zde nebyli jediní, kteří šli v tomto zhoršujícím se počasí k jezeru, tak by se z nás určitě Taiwanci asi zbláznili. V takové kose vidět 3 nahé Evropany, klepající se zimou běhat okolo Jaming Lake a snažit se oschnout :) Jakmile jsme se prohlásili za suché, tak jsme na sebe navlékli všechno, co jsme měli a co nejrychleji, po pár nezbytných fotografiích jsme se vydali nazpátek.
Únava byla ta tam a já jsem i s radostí vybíhal první kopečky. Taková byla zima! Ale naštěstí profil trasy nám nedovolil, aby nám byla zima dlouho. Cesta zpět do chaty nám trvala znovu hodinu a půl. O půl 6 jsme uviděli červenou střechu našeho dnešního domova. Všechno jsme zvládli! Na chatě nás přivítalo asi 20taiwanců. Všichni se na nás koukali s obdivem, když jsme jim řekli, co všechno jsme dneska ušli. Nebyli bychom to snad ani na Taiwanu, kdyby nám nabídli svoje jídlo. Teplé jídlo. Taiwanci nám na svých vařičích připravili kuře (!), kari omáčku, nudlovou polévku a čaj. Najedli jsme se dosyta a taky jsme si pěkně popovídali.
Když jsme se zmínili o tom, že jsme se koupali, tak na nás koukali, jak na nějaké polobohy :). No a o půl sedmé večer jsme již leželi ve spacácích. V nohách jsme měli určitě převýšení zhruba 2500m a 17km dlouhou trasu. Zasloužili jsme si dlouhý spánek. Ale horská nemoc byla proti, teda aspoň v mém případě. Celou noc mě šíleně bolela hlava a strašně dlouho jsem nemohl usnout. Někdy okolo půlnoci, kdy se to vážně nedalo vydržet, jsem se šel projít ven. U chaty nepršelo ale i na východě a na západě byly vidět bouřky. Blýskalo se každých 10vteřin a já jsem měl trochu strach, aby ty bouřky do rána nepřišli k nám. Poté jsem uslyšel, jak se nějaké velké zvíře rozběhlo v lese zhruba 50m ode mě. Tak já jsem se taky rozběhl zpátky do chaty a pořádně jsem za sebou zavřel dveře. Nemám vůbec ponětí, co to mohlo být, ale hlavou se mně honili nejrůznější myšlenky. Po této noční epizodě se mi nakonec podařilo usnout. Ale ne na moc dlouho. Budíky nám zazvonili v 5 hodin ráno a to už jsme byli na chatě skoro poslední. Spousta lidí vyrazila dlouho před rozbřeskem. Já jsem se s obavami podíval z okna a to, co jsem viděl, do mě nalilo neskutečnou dávku energie! Byl krásný den a údolí pod námi bylo plné mraků a vypadalo to, jako kdyby bylo plné pořádně našlehané šlehačky.
Vyskočili jsme ze spacáků a šli jsme se kochat tou nádherou. Za patnáct minut ještě začalo vycházet slunce, které bylo jako ta nejlepší třešnička na našem dortu plném šlehačky z mraků :) Po sbalení a ranní hyeně jsme se vydali nazpátek s tím, že musíme najít nějaké místo na snídani. To se nám také brzo podařilo. Vylezli jsme ne jeden obrovský, nahoře pěkně plochý balvan a posnídali jsme.
To byla jedna s těch snídaní, na které se nezapomíná. Pod námi bylo údolí v dálce hory, sem tam kolem nás prolétl bílý mrak. No prostě paráda. S plnými žaludky jsme seskočili z našeho posezení a šli jsme dál. Po zhruba 2km jsme došli k rozcestníku, kde jsme již byli včera a odkud jsme se vydali na nejvyšší horu. Opět jsme se tu osvěžili a začali jsme klesat dolů stejnou cestou, kterou jsme stoupali.
Jinak to ani nejde. Užívali jsme si rozhledů, a jakmile jsme klesli k hranici zhruba 3000 výškových metrů, tak mě okamžitě přestala bolet hlava. Bylo to velmi zajímavé, opravdu to přišlo i odešlo z ničeho nic. A my jsme klesali a klesali. A klesali a klesali :) Na rozdíl od včerejšího odpoledne jsme se dnes cítili plni sil. Minuli jsme první chatu a zhruba v 10 hodin ráno jsme již dorazili k našemu autu!
Zvládli jsme to docela rychle na to, že v průvodcích je psané, že tento trek je třídenní. Osprchovali jsme se v turistickém centru. Teplá sprcha- to byl rozdíl oproti jezeru nahoře :)Zašli jsme na policejní stanici nahlásit, že jsme se v pořádku a ve stejném počtu vrátili nazpátek a vydali jsme se po silnici č. 20 k východnímu pobřeží. Po 10km jsme se ještě vrátili, protože Pavel zapomněl ve sprše hodinky…Pak jsme již definitivně sjížděli následující hodinu a půl z hor naposledy se kochali výhledy na ně. Při cestě po dobře známém východním pobřeží jsme projeli kolem obratníku raka. Poté jsme se zastavili v jedné vesničce z dob Japonské okupace, kde jsme si prohlédli sochy ze dřeva. Pokračovali jsme dále na sever. Projeli jsme kolem Taroka. A před Ilanem jsme najeli ne dálnici a po ní jsme zhruba v 7 hodin dorazili do Taipei. Tato dálnice vede nejdelším tunelem v Asii a třetím nejdelším na světě- je dlouhý zhruba 13km.
I když jsme byli docela unavení, tak nás hlad zlákal a večer jsme si zajeli ještě s Ester a s Api (Američan narozený v Thajsku) do městečka Keelung na severním pobřeží. V Keelungu je totiž prý nejlepší night market na celém ostrově.
Tak jsme se tam přejedli až k prasknutí všeho možného (zasloužili jsme si to!) a vydali se zpět do Taipei.
Tak takový byl náš výlet k jezeru Jaming v národním parku Yushan. Pokud si o tom chcete přečíst ještě něco více, tak se podívejte na tento odkaz:
tady. Tam je daleko podrobněji popsaná celá trasa k jezeru, kterou jsme šli i my.
Na závěr Vám chci ještě říct, že už vím datum, kdy se vrátím zpátky domů. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, tak přiletím
v sobotu 11. července v 8:45 ráno na letiště
do Vídně. I když mě tu čeká ještě hodně cestování (Filipíny a Indonésie), tak se už opravdu těším, až budu zase doma… :)
To je ode mě pro dnešek všechno. Ahoj!
