Taiwanské velikonoce a následující dva týdny až do teď :)

Ahoj! Tak vás zase všechny zdravím z Taiwanu. Koukám, že jsem poslední článek napsal už před velikonocemi. Hups :). To už je docela dlouhá doba. Dneska se pokusím všechno dohnat. Poslední měsíc a půl tady tak 70% dní aspoň trošku prší. Někdy toho deště už bylo vážně docela dost. Nyní to už ale konečně vypadá, že místní období dešťů pomalu končí. Snad! Prosím prosím :) Na druhou stranu, když prší, tak není moc teplo. To znamená, že je to ideální na cestování. :)

Ale začněme velikonocemi :) Tady na Taiwanu se velikonoce neslaví. Bylo to všechno takové zvláštní. Kdybych nedostal pár velikonočních přáníček, tak vlastně ani nevím, že velikonoce jsou. Žádná výzdoba v obchodech, nic velikonočního na ulicích. A navíc jsem v pondělí musel jít do školy. Opravdu nic. Teda až na jednu výjimku. Já jsem samozřejmě nemohl nevymrskat Ester. Počkal jsem si na ní za budovou čínštiny. Jakmile vyšla ven tak jsem ji pořádně polil vodou a ukázal, jak se v česku slaví velikonoce :) Improvizovanou rákoskou, kterou jsem si vyrobil ze smetáku, jsem ji pořádně vymrskal. Ester se strašně smála a nezkušeně tam strkala ruce, tak ji to možná i trošku bolelo :) Jakmile jsem doříkal koledy, tak mě Ester opravdu překvapila! Dostal jsem překrásné velikonoční vajíčko. To jsem vážně nečekal! Byl jsem v šoku o to víc, protože v Itálii takové zvyky nemají. Takže jsem se potom Ester vyptával, jak je možné, že věděla, co mě má dát. Ona říkala, že kdysi dávno jsme si povídali o našich zvycích a já jsem ji popsal, jak se u nás slaví velikonoce. A Ester si to pamatovala. Velmi dobře. Navíc si na internetu našla, jak se to vlastně zdobí. O velikonočním víkendu si zašla to jednoho bufetu před školou objednat vařené neoloupané vajíčko. Koukali na ni prý jako na blázna :) A Ester poté s notnou dávkou improvizace omalovala a vyzdobila celé vajíčko, které jsem pak dostal. Bylo to opravdu moc pěkné o to víc, že já jsem vlastně nic nečekal. Troufám si sem napsat, že jsem určitě dostal nejkrásnější velikonoční vajíčko na celém Taiwanu.

V týdnu po velikonocích jsem šel na poslední dvě přednášky předmětu Global leadership. Odprezentovali jsme tam náš závěrečný projekt o pomoci jedné organizaci starajícím se o sirotky. Já jsem navíc ještě měl svoji presentaci o Pygmalion efektu. Docela jsem se na to připravoval a podle reakcí ostatních se mě to docela povedlo :) (Já se musel pochválit:) ). Tento týden jsem navíc dokončil závěrečný 6-ti stránkový term paper, takže už mám vážně všechno hotovo. Hurá! Už jenom dva předměty!

Víkend po velikonocích jsem chtěl už někam vyrazit. Déšť nedéšť, od Spring screamu v Kentingu jsem s Taipei nevystrčil paty a tak jsem se už moc těšil, až někam vyrazíme. Vybrali jsme si dvě městečka, která jsou kousek od sebe a jmenují se Yingge a Sanxia. V sobotu (18.4.) jsme si ráno přivstali, sbalili jsme si bágly, a vyrazili do ZOO. Ano, prvně jsme šli do ZOO, protože Ester ještě neviděla pandy. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a celý víkend jsme měli krásné počasí. Než jsme se dostali k pandám, tak jsme si prohlédli motýlí alej. Poté jsme už konečně mohli k pandám. Já už jsem je viděl podruhé, tentokráte ještě kratší dobu než předtím a můžu říci jenom jedno. Spali v úplně stejných polohách, jako před 2mi měsíci, když jsem se na ně byl podívat s rodiči. Poté jsme se byli podívat na mnohem živější koaly a už jsme spěchali na hlavní vlakové nádraží. Tam jsme si koupili za 40NTD lístky do města Yingge. Jízda na JZ od Taipei v přervaném vlaku plném černých hlav (teda kromě jedné hnědé a druhé blonďaté) trvala asi 30minut. Nic proti taiwanským spolucestujícím, ale byli jsme hodně rádi, že můžeme vystoupit. Yingge je jedno z nejdůležitějších center keramiky a porcelánu na Taiwanu. Po celém městečku byli obchůdky s překrásnými, ručně malovanými konvičkami, šálky, podšálky, talířky atd. No prostě vším možným. Prošli jsme mezi spoustou hrnčířství, než jsme dorazili k našemu prvnímu cíli. Ke keramickému muzeu. Lonely planet toto místo docela vychválil a tak jsem byl docela zvědavý. V moderní, železobetonové stavbě jsme se opravdu nenudily. Nakonec jsme tam strávili celé odpoledne až do zavírací doby. A co že jsme tam dělali? Nejenom že jsme si prohlédli nádherný tradiční čínský porcelán a keramiku. Ale bylo tam vystaveno také moderní umění. Nejlepší však byla obrovská zahrada se spoustou keramických soch a staveb. V zahradě se mimo již hotového umění nacházeli taky místa, kde jsme si mohli vyzkoušet hrnčířský kruh, vykroužit vlastní talířek či vymodelovat vlastní zvířátka. Tam jsme se docela vyblbli. Jakmile nás začali vyhánět ven, že se zavírá, tak jsme si uvědomili, že nemáme zajištěné ubytování. Rozhodli jsme se, že se svezeme autobusem přes obrovskou řeku (nyní skoro vyschlá, během tajfunů jistě plná vody) do druhého města, do Sanxia. V autobuse jsme narazili na ochotnou (jak jinak) Taiwanku a ta nám řekla, kde je ve městě hostel. Tak jsme tam šli a ubytovali se v typickém taiwanském pidi hotýlku.
Ráno jsme se vzbudili do pravého nedělního trhu. Po celé ulici, ve které se naházel náš hotel, proudily stovky lidí a tlačili se u spousty stánků se všemi možnými i nemožnými pochutinami. Na naše scvrklé žaludky to byl docela šok a tak jsme si koupili „jen“ asi 2 kila melounu (méně nám nechtěli prodat). Jedl jsem to v podstatě celé dopoledne (A neptejte se mě, co jsem dělal celé odpoledne :) ). Sanxia není slavná kvůli porcelánu a hrnčířství, ale kvůli velkému chrámu a historické uličky u něj. I když to bylo v taiwanském turisticky komerčním stylu, tak se nám to líbilo. V uličce byla spousta obchůdku se vším možným. Takže jsme (jsem:) ) ochutnával a popíjel různé specialitky. V jednom obchůdku jsme si i vyzkoušeli Kaligrafii. Po obědě jsme se svezli zpátky do Yingge, kde jsme se ještě vydali taky do „slavné“ historické uličky. Bylo to docela podobné, akorát tady se to samozřejmě vše točilo kolem porcelánu. Při procházení jsme narazili i na jednu takovou menší vázičku. Někde u konce celé uličky jsme narazili na spoustu hrnčířských kruhů, kde si malé děti zkoušeli, jak modelovat různé předměty. No a jak jsme se tak koukali, tak se nás usměvaví Taiwanci ujali a posadili nás mezi ty malé děti a my jsme si také mohli zkoušet. Bylo to super, ale já jsem zjistil, že na rozdíl od Ester na to vůbec nemám talent :) Strávili jsme tam asi hodinu a toto jsou naše výtvory: Poté jsme se vrátili na železniční stanici a chytili nejbližší vlak nazpět do taipei. Na kampus jsme dorazili už za tmy.

Byl to super výlet a ostatní, kteří s námi odmítli jít kvůli mid-term testům mohli jen litovat. Hm, mid-term testům? Já jsem samozřejmě nebyl výjimka a v úterý a ve středu jsem absolvoval testy z obchodního práva a investic. Myslím si, že i přes moji rychlo přípravu dopadli dobře :)

Další věc, kterou nyní na Taiwanu řeším, je brigáda. Nebo jakákoliv práce. Chci si najít v podstatě cokoliv, co by mě přineslo jakýkoliv peníz do kapsy. Není to ale bohužel vůbec tak snadné, jak by se to mohlo zdát. Zkoušel jsem se nabídnout kdekoli, co mě přišlo pod ruku a zatím pořád bez úspěchu. Někde jim vadí, že angličtina není můj rodilý jazyk, a když už to někde není problém, tak jim zase vadí, že jsem student. Protože na můj typ víza tu oficiálně nesmím pracovat, tak se mě bojí vzít. Ach jo, nyní to ale zkouším ještě intensivněji, tak snad se na mě někde už usměje štěstí.

Minulý víkend, pro změnu pršelo, tak jsem se vypravil s Ester a Suzanne (Německo) do Taipei Fine Arts muzea. Je to největší muzeum moderního umění v celé Asii. Po zaplacení předraženého vstupného jsme si prohlédli 4 patra plné různých výtvorů. Obrazů zejména. Jak to tak u moderního umění bývá, tak nás sem tam docela šokovalo. Někdy jsme zase byli překvapeni tím, co někdo nazývá umění. Na druhou stranu tam byla také spousta pěkných věcí. Shrnuto podrženo, na deštivé dopoledne dobrý program. Jak jsme vyšli z muzea, tak už moc nepršelo, tak jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat na Bali. Ne, to(zatím :) ) není to indonéské Bali, na které určitě všichni myslíte. Kousek nad Taipei, na druhém břehu řeky než je Danshui se nachází část města, která se jmenuje také Bali. Takže my jsme po příjezdu do Danshui nasedli na trajekt a svezli jsme se na druhý břeh. Byl odliv a tak to tam vypadalo takto: I když trošku poprchalo, tak nás to neodradilo od půjčení kol a otestování místních cyklostezek. Já jsem neodolal rozhodl jsem se vyzkoušet kolo ve stylu „alá Taiwan“. I s opěrátkem. Řeknu vám, poprvé a naposled. Po hodinové projížďce jsem byl tak zničený jak dlouho ne. I když byla zima tak jsem byl uřícený a udýchaný. Při jízdě jsem si připadal jako nějaká fretka, do které někdo probíjí elektřinu. Místy jsem měl problém udržet se holkám, které si zkušeně půjčili kola klasická. Jak jsem již zmínil, kola jsme si půjčili na hodinu a projeli jsme si zhruba 15km pobřeží. Špatné počasí mělo tu výhodu, že tam nebylo moc lidí. Dostali jsme se i na pláž, kde jsme se šli projít a připadali jsme si jako na konci světa i když to bylo vlastně ještě pořád v Taipei. Při návratu k půjčovně jsme zjistili, že v této části města se páníčkové asi rádi předvádějí se svými pejsky. Obdivovali jsme typicky taiwanské oblečky na všemožných pejscích. Bylo mi jich i líto. Šatičky, kalhoty, košile trička, kloboučky. Ano, tak tady chodí vystrojení psi. Tento patří ještě k těm méně oblečeným:Boty jsou samozřejmě také samozřejmostí. Po projití místního marketu (tzn.: najezení), jsme se trajektem vrátili do Danshui k metru. I přes horší počasí to byl super den.

Na závěr bych se s vámi chtěl ještě podělit o jednu věc. Na konci května se na Taiwanu koná 3denní Dragon boat festival. Festival tradičních dračích lodí. Je to prý obrovská sláva. Je zde i kvůli tomu statní svátek. Celá akce vypadá tak, že se na břehu řeky v Taipei sejdou desetitisíce lidí a budou fandit svým favoritům. Slyšel jsem, že vlastně každý větší podnik, škola, universita má svou vlastní loď. No a Centrum čínského jazyka, to je to kde mám každý den hodiny čínštiny, posílá do boje také jednu loď. A já jsem na ní :) Od tohoto víkendu nás čekají tréninky 4x týdně, abychom byli co nejlépe připraveni. Je to opravdu hodně, ale zatím to vypadá, že to bude stát rozhodně zato. Jsou to dračí lodě, to znamená velké lodě. Naše loď má 18 členů. Z toho jednoho bubeníka, jednoho kormidelníka a jednoho, který bude strhávat vlajku. Závody dračích lodí se totiž nejezdí na projetí cílem, ale vítězem je ten, kdo se po 500m trati jako první zmocní zavěšené vlajky. Ten kdo strhává vlajku, si po přiblížení k ní vyleze na hlavu draka, která je na přídi každé lodě a sedíc na drakovi strhne vlajku. A já budu ten, kdo bude strhávat vlajku :) Takže se už strašně těším a od pondělí mě začíná měsíc, ve kterém se všechno bude točit zejména kolem dračích lodí :)

To je pro dnešek všechno a ještě vás chci upozornit, že brzy sem začnu vkládat články z mého lednového cestovaní po Thajsku, Laosu a Kambodži. Takže pokud vás to zajímá, určitě sem v následujících dnech zavítejte.

Tak ahooooj! Mějte se všichni moc pěkně, a pokud byste někdo měli dlouhou chvíli, tak mě napište, jak se máte a tak různě.

PS: Tento pátek časně ráno vyjíždím na 3 denní výlet na skútrech po severovýchodním pobřeží Taiwanu, takže příští týden bude opravdu hodně článků :)

Putování po Taiwanu 6: Alishan, Sun moon lake aneb poslední dny na Taiwanu

Tak dnes nás čeká Alishan, národní park. I když jsme vstali v 6 hodin a v parku se ocitli cca v 8.45 hod, už tam bylo plno lidí, aut, autobusů. Jirka nám to objasnil – jezdí se sem hlavně na východy a západy slunce, které jsou zde obzvláště úchvatné. V době mezi tím bývá počasí proměnlivé, zřídkakdy je úplně jasno, takže během dne už není taková viditelnost jako právě ráno a večer. Alishan, to jsou totiž především hory. Dobíháme na vláček, úzkokolejku, ten nás veze do starého cypřišového lesa. Už cestou si všímáme obrovitých stromů a což teprve, když jsme vystoupili! Rázem jsme se ocitli jako v nějakém americkém národním parku – nejstarší strom měl 2300 let, 12,3m obvod a byl 46 m vysoký. A těch mladších, tisíciletých tu bylo fůra. Některé stromy byly vícegenerační, z uhynulého kmene vyrůstala druhá mohutná generece a měla na sobě ještě jednu, zatím mladou a útlou. Člověk si mezi těmi obry uvědomoval svou nicotu, dech se tajil při pohledu na ty velikány a nedalo se nepřemýšlet o tom, čeho všeho byly svědky, co všechno už zažily, jaké doby viděly…
Vrcholek hory Ali tonul v mracích, přesto pánové rozhodli, že na něj musíme, když se z něj chodí kochat nádhernými rozhledy každý turista, tak mi nemůžeme být výjimkou. Co na tom, že ráno bylo dávno pryč a večer v nedohlednu… Výhodou našeho výstupu bylo, že jsme měli naprosto volnou cestu, nikdo nám nezavazel, s nikým jsme se nemíjeli. Bodejť by ano, teplota byla 13°C, viditelnost na deset metrů… . Ale vrcholek jsme zdolali a mohli si ho odškrtnout. Že na něm nic nebylo a vidět také nešlo nic moc, bylo vedlejší…Jediná zajímavost při výstupu byla, že jsme ve stínu lesa objevili políčka wasabi ( místní koření zajímavé chuti).

Po prohlídce Ališanu jedeme horskou silnicí ve výšce cca 2.500 m do národního parku Yushan. Zde se nachází stejnojmenná nejvyšší hora Taiwanu, vysoká 3.952 m. Na Taiwanu ve výškách nad 3.000 m.n.m. se může pohybovat pouze po předchozím svolení policie ( asi místní odnože horské služby). Bohužel jedeme pořád v mracích a deštěm a tak nějakou další vycházku dopředu vzdáváme a odjíždíme směrem k Sun Moon Lake, kocháme se pohledem na dvě spojená jezera – ale o nich už psal kdysi Jirka. My zde navštěvujeme dva chrámy. Pak už se zaměřujeme na hledání noclehu… Kemp, ve kterém spal při své návštěvě tohoto kraje Jirka zavrhujeme, protože podražil a hotel v nedalekém městečku přijde na téměř stejné peníze. Takže volíme mastňácké pohodlí v bílé čisťounké posteli před romantikou alumatky a stanu. Se Sun Moon Lake se loučíme z Chiangkaishkovi rozhledny, kterou nechal postavit své matce. Je tradičně osmiposchoďová, ve tvaru bambusového stvolu. Z vrchu je výhled na celé jezero, je vidět, že bylo opravdu uměle přehrazené, aby se zvýšila jeho hladina a proto také ten dvojnázev – Sluneční – měsíční….

Dalším cílem naší cesty je město Puli, kde navštěvujeme obrovský budhistický chrám s universitou. Zde mají možnost lidé z celého světa učit se budhismu a žít podle jeho přikázání. Je to stavba sice moderní a monstrózní, ale při bližší prohlídce má něco do sebe. Čiší z ní atmosféra zvláštního klidu, pokory a uvědomění si malosti člověka. Areál byl otevřen teprve v r. 2001, uvnitř je např. obrovský sál, v každém rohu stojí trojhlavý obr, takže ať se člověk vrtne kamkoli, tak je těmito hlídači pronikavě sledován… Kolem chrámu je zahrada, stromy jsou zde prastaré, napovídající, že na tomto místě už nějaký jiný církevní objekt musel stát dříve a zahradu uchovali i pro tento nový…Připomínám, že je únor, ale všechno to tu kvete, drobné květinky kolem stromů, keře, magnolie, sakury, růžové, oranžové, červené květy na nás září ze všech stran. Je vedro 27°C ve stínu, sluníčko praží nádherně…Je mi líto, že už musíme opustit tento nádherný tropický kraj a pouštíme se do hor směr město Lishan. Jako tradičně po 13 hodině se kazí počasí, sluníčko za sebou necháváme v údolí a na jihu… Jedeme po úzké horské silničce, mlhy se na nás valí z roklin, najednou chvílemi není nic vidět. Šplháme výš a výš až dosahujeme osobního rekordu 3275 m. Teplota je 6,9°C dle místního digitálního teploměru a na severní straně pohoří nacházíme zmrzlý vodopád. Máme štěstí, na chvíli se mraky a mlhy rozevírají a je vidět kousek hor. Musí to tu být nádherné za plné viditelnosti! Typická horská příroda, kopečky, skalky, kosodřevina, suchá machie. Dušánek a Jirka ožívají, jejich turistická srdce už se vidí s baťohem na zádech a pohorkách na nohou. Mně je smutno po květinách a po tropech.
Po zdolání nejvyššího bodu se motáme po serpentinách logicky už směrem dolů. A sestup je to nekonečný, vjíždíme opět do mraků, vidět není vůbec nic, chvílemi ani silnice…Jedeme pomalu, cesta se táhne, projíždíme kolem jakýchsi políček, vidíme občas i stromy podobající se jabloním, civilizace je už asi blízko, psi si nám lehají do silnice a nijak je netrápí, že je můžeme přejet. Ale nepřejedem a proto jsou asi v klidu… Trochu nás už honí čas, za chvíli se bude stmívat. Nastupuje zákon schválnosti, přijíždíme do vesnice a v ní asi 20min čekáme, než opraví cosi v tunelu. Po návsi se prochází prase. Pohoda vesnice je v kontrastu s naší nervozitou. Konečně projíždíme tunelem a spěcháme pryč z hor…Tuto noc spíme v blízkosti moře, nikoli v hotýlku, ale na opuštěné cyklostezce, pánové na alumatkách, já v autě…

Nad ránem nás budí déšť, který se postupně mění v liják a ten nás provází až do Taipeje.
Prohlížíme si univerzitu, kde studuje Jirka, jeho pokoj, který opravdu připomíná spíše vězeňskou celu, ale po chvilce pozorování zjišťujeme, že je sice v pokoji vše strohé, na malé ploše, avšak ryze účelné a účelové. Studenti tam mají všechno, co potřebují ke spánku i studiu, každý má svůj koutek, místo na své věci. Prohlížíme si i budovu, kde probíhají přednášky, supernovou posluchárnu pro IMBA studenty, potom jdeme k bazénu, posilovně, restauracím.
Ale na oběd nás vede Jirka mimo univerzitu, do japonské restaurace, ochutnáváme taštičky (vlastně válečky) plněné masem, karim, zeleninou. Musíme být posilněni, neboť nás čeká návštěva ZOO s největší současnou atrakcí – medvědy panda. Díky nim se taipeiská ZOO stala světoznámou. Jak Jirka správně podotkl, Taiwanem mává Pandománie. Všude na nás zírají pandí tvářičky, veškeré dárkové předměty jsou zaměřeny na pandy, s pandíky jsou trička, batohy, boty, kalhoty, čepice, kšiltovky. Řidiči autobusů jezdící do ZOO a kolem ZOO mají na hlavách taktéž chlupaté čepice ála panda. No nevím, jak by to naši šoféři MHD snášeli, kdyby to dostali příkazem… Ale ti Taipeiští se usmívají a čepice jim vyloženě sluší.

Po zaplacení vstupného nedočkavě jdeme do pandího pavilonu, specielně pro ně postavenému. Je obrovský, člověk by tam čekal mnoho zvířat, ale tento byl jen pro dvě pandy. Díky špatnému počasí je v ZOO málo lidí, takže si i v pohodě prohlížíme ten pandí zázrak. Jsou to dva nehybní lenoši, kteří za celou dobu prohlídky, tj. cca 5 minut nezměnili svou polohu. Žádná aktivita, žádný velký zážitek Nejsou ani sněhobílí, jak vypadají na obrázku, ale špinavě bíločerní… Jsou za sklem, v povzdálí, tak se nedají ani moc dobře fotit. V okamžiku, kdy lidí přibývá, nás hlídačka žene dál, není možné se již zdržet. Je nám tudíž jasné, že v době lepšího počasí a větších návalů člověk jen plynule projde kolem výběhů a nemá ani možnost se na chvilku zastavit…. Využíváme toho, že jsme cizinci a trochu couváme, ale prochází nám to opravdu jen chvíli… Taiwanci spořádaně postupují ve frontě. Odcházíme také, stejně bychom tu už nic nevykoukali…V ZOO jsme strávili pak cca 3 hod, jiná zvířata byla mnohem zajímavější a akčnější. Pak nás Jiřík zavezl ke květinové burze. Pokochali jsme se pohledem na množství svěžích květin, kralovaly tomu především orchideje – zdravé, syté, barevné, zdravím kypící rostliny. Dokonce i Jirku zlákaly k focení a nebo zkrátka podlehl mému nadšení. Den jsme zakončili návštěvou Sushi baru. To byl opravdu zážitek. Už jsem ani neprotestovala, že syrové ryby jíst nemůžu a nebudu. Pod tíhou zážitků a atmosféry je člověk schopen ochutnat a jíst cokoli… A tady to byl zážitek nejen pro chuťové buňky, ale hlavně pro oči. Měli jsme štěstí, dostali jsme k jednomu z posledních volných stolů. Ze šuplíku jsme si vytáhli misečky na přípravu omáčky, na stole byl kohoutek, takže jsme si horkou vodou mohli zalít čaj… A koukali jsme na běžící pás, který kolem nás převážel na malých talířcích jednotlivá sushi. Byly to vesměs válečky rýše zamotané do zelených řas a na válečku ležela vždy nějaký plátek mořské potvůrky: rybí syrové maso bílé, žluté, růžové, pruhované, občas i trochu ošlehnuté plamenem, jikry, krabí klepeta, tuňáková pomazánka, ale také několik moučníků – pudink s papájou, řez želatinový s ořechovým vnitřkem, bílá hmota s trochou marmelády… My tři jsme dokázali spotřebovat 20 talířků… A to jsme byli jen příjemně najezení, nikoli přecpaní…

… A je sobota, čeká nás poslední výlet, jedeme do cca hodinu vzdáleného výletního zlatokopeckého městečka. Poznáváme místní vlakovou dopravu a jsme příjemně překvapeni. Vlak je ve srovnání s naším čistší, sedadla jsou pohodlná, daleko od sebe, s možností sklápět sedadlo, s opěrkama na nohy…
Městečko je ve svahu, vnořujeme se do hlavní uličky, kde jsou obchůdky a pomalu si je procházíme. Je to takový veliký jarmark, spoustu rukodělných výrobků, hodně z bambusu, přírodních materiálů, spoustu šperků od kamenů po zlato, kabelky, čaje a pak hlavně – různá jídla, většinou dost těžko identifikovatelná. A ochutnávky tu bují ve velkém. To je něco pro nás! Ochutnáváme vše, co je nám nabídnuto a to je téměř u každého stánku. Zobeme různá želéčka, sušenky, sušené plody, i čerstvé zvláštní ovoce různých chutí i pachutí, lisované ořechovotureckomedové kousky, pijeme různé nápoje z cizokrajných plodů, zelené čaje, dáváme si křepelčí vejce, sušené rybičky s očičkami, zmrzlinu zabalenou do jakési placky se sekanými oříšky, medůzu s jahodami – tu už teda kupujeme, protože to vypadalo velice lákavě, jako sladký moučníček, pudinková dobrůtka. Vyklubalo se z toho slané nakyslé želé s červeným masem a zeleninovými kousky v rosolu. Blé… Díky ochutnávkám do sebe dostáváme nepřeberné množství chutí. Mysleli jsme, že ani nebudeme obědvat, ale Jirka nás přesvědčil, že to všechno opravdu byla jen ochutnávka a že je potřeba přece jíst – tak jsme všechny ty předkrmy uzavřeli klasikou – kousky vepřového masa na cibuli s rýží a chili omáčkou. Pak konečně tuto slastnou uličku opouštíme a jdeme do kopce, do jiných opuštěnějších uliček. Tyto už dozajista nejsou cílem turistů. Díváme se z výšky na střechy domů, většinou jsou pokryty černou lepenkou, hodně domů má nerezové zásobníky na užitkovou vodu, kterou táhnou v síti plastových trubek z hor. Díky včerejšímu dešti jsou zásobníky přeplněné…
Autobusem popojíždíme do dalšího městečka se zlatými doly. Je zde několik muzeí, skanzen ze života zlatokopů. Jdeme do štoly, u ní fasujeme přilby, ale z hygienických důvodů také vložky do nich. V Ostravě se mají ještě co učit!

22. 2. 2009 – poslední den na Taiwanu, neděle. Je to neuvěřitelné, ale je to tak, naše exotické výletování se chýlí ke konci. Ráno balíme batohy, ale sbalené je ještě necháváme vedle recepce. Občas nám na ně přes den někdo koukne, ale hlídat je vlastně ani není třeba. Zde je opravdu nemá kdo ukrást, jsme přece na Taiwanu.
Metrem jedeme k Národnímu muzeu, to si přece nemůžeme nechat ujít. Před metrem nás zaujme skupinka lidí v bílých pláštích kolem několika sedících civilistů. Při bližším pohledu jsme se zhrozili, ti sedící lidé měli na různých částech těla přisáty jakési baňky za pomocí vývěv. Pod průhlednými baňkami měli krví prosáklou bouli – hroudu kůže vytáhnutou vývěvou. Vypadalo to dost hnusně. Chvilku jsme okukovali a najednou si nás všimli ti zdravotníci a Jirka se jich začal vyptávat. Má to být určitý druh masáže, který naprosto spolehlivě účinkuje. Z postižených míst vyhání bolesti i nemoci. Celá procedura je krátká trvá tak dvacet minut, a jestli prý to nechceme zkusit. Pánové pochopitelně podstrčili vlkům mne, mám přece bolavou krční páteř, tak ať to zkusím. U mne zase zafunguje davová hypnóza – když tolik lidí kolem sedí a tváří se, že je to léčí, co kdyby náhodou to chtělo pomoci i mně. Tak si celkem bez protestů sedám na židli a Jirka i Dušan za chvíli sedí vedle mě. Jsou zvědaví! Nechtějí si tento zážitek také nechat utéct. Nechávají si masírovat krční páteř, ať to potřebují nebo ne. Na Jirku baňky hezky chytají, krásně mu na krku drží a vytahují kůži. Vydává poněkud neartikulované zvuky, ale to už stojí zdravotníci i za mnou a Dušánkem. My dva máme nějakou divnou kůži, přístroje se nám jen krátce přisají a zase rychle vyklouznou. Takto to zní hezky, ale ty pokusy o uchycení jsou dost děsné. I když nám krk mažou průběžně nějakou hojivou mastí, to tahání kůže je jako mučení. Za chvíli to pálí jako čert, krk je v jednom ohni a Dušánkovi ke všemu ještě hezky tahají chloupky. Krky máme červené jako krocan vole. Ale zajímavé je, že po skončení mučícího procesu mám krk hezky volný, jak už dlouho ne… Druhá věc jsou ty rudé cucfleky po celé zadní straně krku…

Ale už nás volá muzeum, v něm zapomínáme za své krásné ozdoby a plně se věnujeme prohlížení exponátů. Mají to tu rozdělené nikoli např. dle období vzniku, ale např. na výrobky z hlíny, keramické, porcelánové, jadeitové (nefritové), obrázky kreslené, malby… Je to pěkné a není tu toho tolik, že by to člověka zahltilo. Nejvzácnější exponát tu mají z jadeitu – ve tvaru čínského zelí. V muzeu strávíme 2,5 hodiny, pak popojíždíme ke Grand hotelu. Přicházíme k němu zadním vchodem a brzy zjišťujeme, že se tam nevtíráme bez souhlasu personálu, ale naopak, že je docela obvyklé si to zde takto prohlížet. Je tu docela hodně skupinek, které se kochají nádherou hotelu stejně jako my – a nejsou to hoteloví hosté. Vše je zde v nádherném čínském stylu, malované, vyřezávané, barevné. Jsou zde i malé obchůdky s dárkovými předměty, patra spojují široká schodiště, po stranách je červené sloupoví, všude lampióny na tlumené osvětlení. Vidíme z horního patra do několika otevřených restaurací. Např. polévka tu stojí 1200 taiwanských dolarů. Od hotelu nás odváží k metru zdarma hotelový autobus. Dnešní nejvyšší teplota ukazovala 30°C, po pátečním dešti ani včerejším pošmourném počasí není ani památka.

Ještě nás čeká návštěva elektronické ulice. Je to ulice, kde jsou všechny obchody zaměřené na elektroniku (potřebujeme flash-disk na fotky). A aby je zákazníci nepřehlédli, tak stánky mají i před svými obchody. Je to vlastně takový elektronický night market. Je to neuvěřitelný maglajz z počítačů, notebooků, televizí, všech možných i nemožných zvukových, obrazových a kdovíjakých ještě nosičů dat.

A pak už rychle pro batohy a na letiště…Ve 22.40 hodin se naše letadlo vznáší do vzduchu. Sbohem Taiwane, sbohem Taipei, sbohem 101!

Letíme 3000 km do Bankogu a z něj 8778 km do Vídně, světla zhasínáme nad Afgánistánem, letíme nad Tbilisi, ráno je nádherně vidět zasněžený Kavkaz, později si prohlížíme vrcholky Karpat. Vítá nás zasněžená Vídeň se 3°C nad nulou…

Oktoberfest, moje nachlazení, rozlučková párty, Italský den a Kenting SPRING SCREAM festival

Ahoj! Tak jsem se po dvou týdnech dostal opět k psaní blogu. Jak ostatně můžete poznat i podle nadpisu :))) Nebojte se, všechno je v pořádku :) Jenom jsem měl poslední týdny docela dost práce se školou a čínštinou. A tím pádem mám nyní také hodně práce s psaním dalšího článku :) Pokusím se nyní v následujících pár odstavcích shrnout, jak se tady na Taiwanu mám.

S exchange studenty chodime sem tam večer na párty :)Ale to není nic nového. Asi nejdůležitější věc, co se mě stala, bylo to, že jsem tady na Taiwanu poprvé onemocněl. Bolelo mě v krku, smrkal jsem jak o závod a sem tam jsem měl i horečky. A to všechno skoro 2 týdny. Nyní je to již snad všechno zdárně překonáno a vyléčeno. Však jsem to poctivě léčil každé ráno a večer panákem slivovičky :)

Ve středu 25. Března SA (Studentští ambasadoři) uspořádali velmi povedenou akci. Oktoberfest! Ano, čtete správně tady na Taiwanu a v březnu :) Po zaplacení symbolického vstupného (50NTD) každý měl nárok na 4 piva. S tím, že další 3 se dali vyhrát v nejrůznějších soutěžích. Například držet krygl plný vody po dobu 2 minut: Nemyslete si, ale žádná brnkačka to nebyla :) SA si navíc domluvili sponzorství s jednou německou restaurací v Taipei a tak jsme měli možnost pít i pivo evropské. Teda pokud někdo měl náladu vystát si typickou taiwanskou, tak 70m frontu. Já jsem ale z Čech a tak jsem samozřejmě získal pivko od kamarádů, co stáli vpředu :) A ne jednou :) Na Oktoberfest dorazili tak tři stovky studentů plus téměř všichni Exchange. Byl to pěkný večer až na to, že jsem ho skoro celý prokašlal :)

Minulou sobotu jsem (snad úspěšně) ukončil první předmět druhého semestru. Byl to Cross border strategic alliances. Ve čtvrtek předtím jsme psali závěrečnou zkoušku a v sobotu jsme měli hodinovou prezentaci o jedné strategické alianci. Moje skupina (Julien-Francie, Suzanne- Německo a Lucy-Kanada) prezentovala o alianci Renault-Nissan. Byla to snad jedna z nejobsáhlejších prezentací, co jsem kdy dělal. Ale téma mě bavilo a měli jsme super tým a tak jsme to v pátek večer (no vlastně v sobotu ráno) všechno zdárně dokončili. I prezentace se povedla. Sice ještě nevíme výsledky, ale myslím, že by to mělo být ok. Nejlepší část toho dne nás ale ještě čekala. Profesor toho předmětu nás všechny pozval k sobě do apartmánu na rozlučkovou párty. Sešlo se nás tam dohromady asi něco přes 20 IMBA studentů. Když jsme taxíkem jeli k jeho obydlí, tak jsem ještě netušil, co nás tam čeká. V nejkrásnější lokalitě v Taipei, v posledním patře moderního mrakodrapu nás pan Profesor přivítal do svého překrásného apartmánu. Tento byt, odhadem asi 3x větší než náš, byl opravdu exkluzivní. Místo jedné zdi tam bylo obrovské okno, ze kterého byla Taipei 101 vidět jako na dlani. Vybavení tam vypadalo jako na nějakém dodnes používaném zámku. Všechno bylo vyzdobené tmavě hnědým dřevem a perské koberce se střídali s nejmodernějšími vychytávkami. Profesor nás nenechal ani o žízni a hladu. Měl tam asi 100 Heinekenů, zhruba 10 kalifornských vín a spoustu džusů. Na jídlo pro nás objednal, Mexické chipsy s vynikající omáčkou, lahodné sushi, grilované kuře, bramborový salát a spoustu čínských zelenin. A jako desert se podávala pravá šunka!!! Hmmm. Vám to asi moc nepřijde, ale my, co jsme něco takového neviděli už 7 měsíců, jsme se olizovali až k uším :) Dodnes nevíme, kde to tady sehnal… Poté co jsme si popovídali a rozloučili se, tak jsme se ještě vydali do centra do jednoho baru. Jak vidím, tak jsem zapomněl napsat, co to je za profesora. Je to asi 60letý Američan, má čínskou manželku a žije nastřídačku v Taipei a Sanghai, kde také učí. Učit začal až nyní v důchodu, předtím pracoval v mnoha MNC a zabýval se SBSA. Proto nejspíš také takový apartmán…

V neděli (myslím 26. března) jsem šel s Ester a Tiffany na Italský den v Taipei. Italský den v Taipei, byla vlastně obrovská prezentace italské kultury a života pro Taiwance. Celou akci organizovala kancelář, kde Ester pracuje. Konalo se to v Red House ve středu města a trvalo to v podstatě celé nedělní odpoledne. Viděli jsme taneční vystoupení, prezentace různých malířů a umělců a tak dále. Ale to důležitější bylo rozmístěno všude okolo pódia. A to ochutnávky veškerých italských produktů :) Například, 4 druhy těstovin, Italská vína, olivy, různé nápoje, kávy, parmazán a další sýry a tak dále. Všechno bylo vynikající a tak jsem nepřestával kolovat :) Tady jsme například ve frontě na Pesto :) : Během odpoledne jsme se seznámili s pár Italy, kteří tady na Taiwanu také studují. Okolo páté hodiny, kdy už všechno pomalu končilo, tak jsme měli sraz s Olofem (Švédsko) a Peggy (Taiwan). Olof tu se mnou studoval podzimní semestr a nyní studuje v Koreji. A rozhodl se, že nás, staré známé přijede navštívit do Taipei. A tak jsme všichni společně zašli do jedné kavárny a povídali. A povídali :)

A co jsem dělal tento víkend? Konečně jsme tento semestr někam vyjeli! S dalšími 30 Exchange studenty jsem jel na prodloužený víkend na pláže na jih Taiwanu. Ano, do starého známého a krásného Kentingu. Akci zorganizovala Tammy, snad nejakčnější Taiwanka ze všech Taiwanek na ostrově. Vyjeli jsme vlastním objednaným autobusem, ve čtvrtek, v 11hodin večer, od hlavní brány NCCU. Na autobuse celou noc probíhala nefalšovaná párty. Většina lidí na to byla předzásobena a ti co nebyli, tak všechno doháněli při zastávkách v obchůdcích 7/11. Moc jsme toho tu noc nenaspali. Já jsem s sebou vzal na ochutnání zbytek mé medicíny. Slivovici :) To jste měli vidět ty obličeje těch lidí, když to ochutnávali. Jediní lidi, kteří ochutnali víckrát, než jednou jsme byli my Češi a Poláci :) Ostatní nějak hned přešla chuť…. A nevěřili tomu, co my v té „východní Evropě“ pijeme za věci. Ráno jsme celí rozlámaní vystoupili v Kentingu u našeho Katolického hostelu. Bylo 6 hodin ráno a hostel jsme měli až od 2 odpoledne a tak jsme si všichni polehali po zemi a snažili se trošku vyspat. Poté jsme se šli trošku projít po okolí a před polednem jsme se odebrali na pláž. Celý den bylo pod mrakem, sluníčko vysvitlo jen na pár minut, ale i tak jsme večer byli všichni opálení. Na pláži někteří nabírali síly a my jsme hráli beach. Bylo to super, krásně teplo, zhruba 30°C. Docela rozdíl oproti Taipei, kde máme poslední dobou deštivo a tak okolo 17 stupňů. Večer jsme šli společně na večeři do mexické restaurace a potom jsme šli tam, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli. Na beach party. Ano, tento víkend se to totiž v Kentingu konal Spring Scream- největší hudební festival na ostrově. Na plážích po celém parku byli podia a v podstatě každý kdo na Taiwanu něco znamená, tak tam někde vystupoval. Pláže byli celé noci plné lidí, kteří poslouchali, tančili, pili, střileli ohňostroje a tak různě. Někde jsem slyšel, že tam mělo na plážích tančit až 15 000 lidí. V sobotu, až jsme se vyhrabali z ubytovny a nasnídali v Starbucks, tak jsme se rozhodli, že půjdeme surfovat. Někteří z nás už byli rozhodnutí dlouho dopředu :) Vzali jsme si taxíky na pláž, která čelí Pacifiku. To znamená tu, kde jsou větší vlny :) Půjčili jsme si dohromady asi 10prken a všichni jsme se nadšeně vrhli do zápasu s vlnami. Asi za 20 minut jsme byli všichni úplně mrtví, natož aby se někdo svezl :) Po chvilce jsem se do toho pustil znovu a to už jsem se i párkrát svezl! Potom jsem šel do vln s Ester a pomohl jsem jí chytit pár vln. Poté jsem šel i s Lucy, to bylo o trošku těžší, protože tam byl i problém s plaváním :) Ale myslím, že jsme společnými silami také jednu vlnu chytli :) A pak jsem šel zase jezdit sám! I když jsem naprostej začátečník, tak to bylo super! Dodalo mě to novou energii a já jsem potom strávil asi 5 hodin ve vlnách. Ke konci už jsem byl tak zničenej, že jsem ani nemohl zvednout ruku. Ale úplně mě to dostalo (a nejenom mě) a tak se budeme snažit o víkendu vždycky někam vyjet za surfováním :) V sobotu večer jsme si šli projít asi 2km night market přes celou vesnici Kenting a poté jsme se rozdělili. Někdo šel na party, kde se platilo vstupné, a někdo zůstal u starých dobrých menších plážiček. V neděli ráno jsme byli všichni tak zničení a nevyspalí, že jsme se jenom odebrali na pláž a strávili tam celý den :) Já jsem po celém těle na vlastní kůži cítil, co to znamená surfovat. Bolel mě každičký sval. Ale byl jsem maximálně spokojený. V neděli nám už svítilo sluníčko na 100% a tak jsme se všichni spálili. Hlavně teda já a Ester. Na pláži jsme potom hráli beach, někdo si půjčil vodní skůtry, někdo šel na banán…No prostě jsme se užívali a odpočívali. No a ve 4 hodiny odpoledne jsme odjeli do Taipei, kam jsme přijeli něco málo před půlnocí. A přivítala nás zase strašná zima. Asi 15°C a deštivo. Ach jo, snad to bude brzo lepší.
Ještě bych chtěl napsat jednu věc, která se může stát asi jenom na Taiwanu. Při příjezdu do Kentingu jsem si v autobuse zapomněl peněženku s veškerými doklady a asi 7000NTD. V neděli když pro nás ten stejný řidič autobusu přijel, tak měl pro mě připravenou moji peněženku se vším na svém místě. Ani dolar nechyběl. O tomto se nám v ČR může asi jenom zdát…

Tak takový byl ve stručnosti Kenting. A co jsem dělal tento týden? Dneska (ve čtvrtek) jsem psal velký test v čínštině a tak jsem se na něj snažil připravovat. Navíc v pondělí se mě(konečně) podařilo zaregistrovat na internetových stránkách, kde bych měl dostat povolení k výstupu na nejvyšší horu Taiwanu vysokou 3952m. Takže pokud se již nic nepokazí, tak o prodlouženém víkendu od 9. do 11. května bych měl být na horách :))) Půjdu s dvěma polskými kamarády. Původně nás na to mělo jít víc, ale po problémech s registrací se nám to bohužel nepovedlo. O výstup na Yushan (tak se ta hora jmenuje) je obrovský zájem. Mají denně asi 800 žádostí a výstup povolí jen stovce lidí denně.

Poslední věc na kterou by jsem vás chtěl ještě upozornit je to, že jsem si změnil e-mailovou adresu. Email na seznamu je dobrej, ale nějak ještě nezvládá emaily v čínštině a hlavně i některé v angličtině. Už jsem toho měl dost a přešel jsem na gmail: jirkahorak@gmail.com A můžu ho všem jen vřele doporučit!

Tak, to jsem se po dlouhé době zase rozepsal, co? Tak se mějte pěkně a užívejte si pěkné počasí v ČR. Nyní je asi jediné období v roce, kdy tam máte tepleji než já tady :)))

Ahooooooooooooj!