I když jsme vstali v 6 hodin a v parku se ocitli cca v 8.45 hod, už tam bylo plno lidí, aut, autobusů. Jirka nám to objasnil – jezdí se sem hlavně na východy a západy slunce, které jsou zde obzvláště úchvatné. V době mezi tím bývá počasí proměnlivé, zřídkakdy je úplně jasno, takže během dne už není taková viditelnost jako právě ráno a večer. Alishan, to jsou totiž především hory. Dobíháme na vláček, úzkokolejku, ten nás veze do starého cypřišového lesa. 
Už cestou si všímáme obrovitých stromů a což teprve, když jsme vystoupili! Rázem jsme se ocitli jako v nějakém americkém národním parku – nejstarší strom měl 2300 let, 12,3m obvod a byl 46 m vysoký. A těch mladších, tisíciletých tu bylo fůra. Některé stromy byly vícegenerační, z uhynulého kmene vyrůstala druhá mohutná generece a měla na sobě ještě jednu, zatím mladou a útlou. Člověk si mezi těmi obry uvědomoval svou nicotu, dech se tajil při pohledu na ty velikány a nedalo se nepřemýšlet o tom, čeho všeho byly svědky, co všechno už zažily, jaké doby viděly…
Vrcholek hory Ali tonul v mracích, přesto pánové rozhodli, že na něj musíme, když se z něj chodí kochat nádhernými rozhledy každý turista, tak mi nemůžeme být výjimkou. Co na tom, že ráno bylo dávno pryč a večer v nedohlednu… Výhodou našeho výstupu bylo, že jsme měli naprosto volnou cestu, nikdo nám nezavazel, s nikým jsme se nemíjeli. Bodejť by ano, teplota byla 13°C, viditelnost na deset metrů… . Ale vrcholek jsme zdolali a mohli si ho odškrtnout. Že na něm nic nebylo a vidět také nešlo nic moc, bylo vedlejší…Jediná zajímavost při výstupu byla, že jsme ve stínu lesa objevili políčka wasabi ( místní koření zajímavé chuti).
Po prohlídce Ališanu jedeme horskou silnicí ve výšce cca 2.500 m do národního parku Yushan. Zde se nachází stejnojmenná nejvyšší hora Taiwanu, vysoká 3.952 m. Na Taiwanu ve výškách nad 3.000 m.n.m. se může pohybovat pouze po předchozím svolení policie ( asi místní odnože horské služby). Bohužel jedeme pořád v mracích a deštěm a tak nějakou další vycházku dopředu vzdáváme a odjíždíme směrem k Sun Moon Lake, kocháme se pohledem na dvě spojená jezera – ale o nich už psal kdysi Jirka. My zde navštěvujeme dva chrámy.
Pak už se zaměřujeme na hledání noclehu… Kemp, ve kterém spal při své návštěvě tohoto kraje Jirka zavrhujeme, protože podražil a hotel v nedalekém městečku přijde na téměř stejné peníze. Takže volíme mastňácké pohodlí v bílé čisťounké posteli před romantikou alumatky a stanu. Se Sun Moon Lake se loučíme z Chiangkaishkovi rozhledny, kterou nechal postavit své matce.
Je tradičně osmiposchoďová, ve tvaru bambusového stvolu. Z vrchu je výhled na celé jezero, je vidět, že bylo opravdu uměle přehrazené, aby se zvýšila jeho hladina a proto také ten dvojnázev – Sluneční – měsíční….Dalším cílem naší cesty je město Puli, kde navštěvujeme obrovský budhistický chrám s universitou.
Zde mají možnost lidé z celého světa učit se budhismu a žít podle jeho přikázání. Je to stavba sice moderní a monstrózní, ale při bližší prohlídce má něco do sebe. Čiší z ní atmosféra zvláštního klidu, pokory a uvědomění si malosti člověka. 
Areál byl otevřen teprve v r. 2001, uvnitř je např. obrovský sál, v každém rohu stojí trojhlavý obr, takže ať se člověk vrtne kamkoli, tak je těmito hlídači pronikavě sledován… Kolem chrámu je zahrada, stromy jsou zde prastaré, napovídající, že na tomto místě už nějaký jiný církevní objekt musel stát dříve a zahradu uchovali i pro tento nový…Připomínám, že je únor, ale všechno to tu kvete, drobné květinky kolem stromů, keře, magnolie, sakury, růžové, oranžové, červené květy na nás září ze všech stran. Je vedro 27°C ve stínu, sluníčko praží nádherně…Je mi líto, že už musíme opustit tento nádherný tropický kraj a pouštíme se do hor směr město Lishan. Jako tradičně po 13 hodině se kazí počasí, sluníčko za sebou necháváme v údolí a na jihu… Jedeme po úzké horské silničce, mlhy se na nás valí z roklin, najednou chvílemi není nic vidět. Šplháme výš a výš až dosahujeme osobního rekordu 3275 m. 
Teplota je 6,9°C dle místního digitálního teploměru a na severní straně pohoří nacházíme zmrzlý vodopád.
Máme štěstí, na chvíli se mraky a mlhy rozevírají a je vidět kousek hor. Musí to tu být nádherné za plné viditelnosti! Typická horská příroda, kopečky, skalky, kosodřevina, suchá machie. Dušánek a Jirka ožívají, jejich turistická srdce už se vidí s baťohem na zádech a pohorkách na nohou. Mně je smutno po květinách a po tropech.Po zdolání nejvyššího bodu se motáme po serpentinách logicky už směrem dolů.
A sestup je to nekonečný, vjíždíme opět do mraků, vidět není vůbec nic, chvílemi ani silnice…Jedeme pomalu, cesta se táhne, projíždíme kolem jakýchsi políček, vidíme občas i stromy podobající se jabloním, civilizace je už asi blízko, psi si nám lehají do silnice a nijak je netrápí, že je můžeme přejet. Ale nepřejedem a proto jsou asi v klidu… Trochu nás už honí čas, za chvíli se bude stmívat. Nastupuje zákon schválnosti, přijíždíme do vesnice a v ní asi 20min čekáme, než opraví cosi v tunelu. Po návsi se prochází prase. Pohoda vesnice je v kontrastu s naší nervozitou. Konečně projíždíme tunelem a spěcháme pryč z hor…Tuto noc spíme v blízkosti moře, nikoli v hotýlku, ale na opuštěné cyklostezce, pánové na alumatkách, já v autě…Nad ránem nás budí déšť, který se postupně mění v liják a ten nás provází až do Taipeje.
Prohlížíme si univerzitu, kde studuje Jirka, jeho pokoj, který opravdu připomíná spíše vězeňskou celu, ale po chvilce pozorování zjišťujeme, že je sice v pokoji vše strohé, na malé ploše, avšak ryze účelné a účelové. Studenti tam mají všechno, co potřebují ke spánku i studiu, každý má svůj koutek, místo na své věci. Prohlížíme si i budovu, kde probíhají přednášky, supernovou posluchárnu pro IMBA studenty, potom jdeme k bazénu, posilovně, restauracím.
Ale na oběd nás vede Jirka mimo univerzitu, do japonské restaurace, ochutnáváme taštičky (vlastně válečky) plněné masem, karim, zeleninou. Musíme být posilněni, neboť nás čeká návštěva ZOO s největší současnou atrakcí – medvědy panda. Díky nim se taipeiská ZOO stala světoznámou. Jak Jirka správně podotkl, Taiwanem mává Pandománie. Všude na nás zírají pandí tvářičky, veškeré dárkové předměty jsou zaměřeny na pandy, s pandíky jsou trička, batohy, boty, kalhoty, čepice, kšiltovky. Řidiči autobusů jezdící do ZOO a kolem ZOO mají na hlavách taktéž chlupaté čepice ála panda. No nevím, jak by to naši šoféři MHD snášeli, kdyby to dostali příkazem… Ale ti Taipeiští se usmívají a čepice jim vyloženě sluší.
Po zaplacení vstupného nedočkavě jdeme do pandího pavilonu, specielně pro ně postavenému. Je obrovský, člověk by tam čekal mnoho zvířat, ale tento byl jen pro dvě pandy. Díky špatnému počasí je v ZOO málo lidí, takže si i v pohodě prohlížíme ten pandí zázrak.
Jsou to dva nehybní lenoši, kteří za celou dobu prohlídky, tj. cca 5 minut nezměnili svou polohu. Žádná aktivita, žádný velký zážitek Nejsou ani sněhobílí, jak vypadají na obrázku, ale špinavě bíločerní… Jsou za sklem, v povzdálí, tak se nedají ani moc dobře fotit. V okamžiku, kdy lidí přibývá, nás hlídačka žene dál, není možné se již zdržet. Je nám tudíž jasné, že v době lepšího počasí a větších návalů člověk jen plynule projde kolem výběhů a nemá ani možnost se na chvilku zastavit…. Využíváme toho, že jsme cizinci a trochu couváme, ale prochází nám to opravdu jen chvíli… Taiwanci spořádaně postupují ve frontě. Odcházíme také, stejně bychom tu už nic nevykoukali…V ZOO jsme strávili pak cca 3 hod, jiná zvířata byla mnohem zajímavější a akčnější. Pak nás Jiřík zavezl ke květinové burze. Pokochali jsme se pohledem na množství svěžích květin, kralovaly tomu především orchideje – zdravé, syté, barevné, zdravím kypící rostliny.
Dokonce i Jirku zlákaly k focení a nebo zkrátka podlehl mému nadšení. Den jsme zakončili návštěvou Sushi baru. 
To byl opravdu zážitek. Už jsem ani neprotestovala, že syrové ryby jíst nemůžu a nebudu. Pod tíhou zážitků a atmosféry je člověk schopen ochutnat a jíst cokoli… A tady to byl zážitek nejen pro chuťové buňky, ale hlavně pro oči. Měli jsme štěstí, dostali jsme k jednomu z posledních volných stolů. Ze šuplíku jsme si vytáhli misečky na přípravu omáčky, na stole byl kohoutek, takže jsme si horkou vodou mohli zalít čaj… A koukali jsme na běžící pás, který kolem nás převážel na malých talířcích jednotlivá sushi. Byly to vesměs válečky rýše zamotané do zelených řas a na válečku ležela vždy nějaký plátek mořské potvůrky: rybí syrové maso bílé, žluté, růžové, pruhované, občas i trochu ošlehnuté plamenem, jikry, krabí klepeta, tuňáková pomazánka, ale také několik moučníků – pudink s papájou, řez želatinový s ořechovým vnitřkem, bílá hmota s trochou marmelády… My tři jsme dokázali spotřebovat 20 talířků… A to jsme byli jen příjemně najezení, nikoli přecpaní…… A je sobota, čeká nás poslední výlet, jedeme do cca hodinu vzdáleného výletního zlatokopeckého městečka. Poznáváme místní vlakovou dopravu a jsme příjemně překvapeni. Vlak je ve srovnání s naším čistší, sedadla jsou pohodlná, daleko od sebe, s možností sklápět sedadlo, s opěrkama na nohy…
Městečko je ve svahu, vnořujeme se do hlavní uličky, kde jsou obchůdky a pomalu si je procházíme. Je to takový veliký jarmark, spoustu rukodělných výrobků, hodně z bambusu, přírodních materiálů, spoustu šperků od kamenů po zlato, kabelky, čaje a pak hlavně – různá jídla, většinou dost těžko identifikovatelná.
A ochutnávky tu bují ve velkém. To je něco pro nás! Ochutnáváme vše, co je nám nabídnuto a to je téměř u každého stánku. Zobeme různá želéčka, sušenky, sušené plody, i čerstvé zvláštní ovoce různých chutí i pachutí, lisované ořechovotureckomedové kousky, pijeme různé nápoje z cizokrajných plodů, zelené čaje, dáváme si křepelčí vejce, sušené rybičky s očičkami, zmrzlinu zabalenou do jakési placky se sekanými oříšky, medůzu s jahodami – tu už teda kupujeme, protože to vypadalo velice lákavě, jako sladký moučníček, pudinková dobrůtka. 
Vyklubalo se z toho slané nakyslé želé s červeným masem a zeleninovými kousky v rosolu. Blé… Díky ochutnávkám do sebe dostáváme nepřeberné množství chutí. Mysleli jsme, že ani nebudeme obědvat, ale Jirka nás přesvědčil, že to všechno opravdu byla jen ochutnávka a že je potřeba přece jíst – tak jsme všechny ty předkrmy uzavřeli klasikou – kousky vepřového masa na cibuli s rýží a chili omáčkou. Pak konečně tuto slastnou uličku opouštíme a jdeme do kopce, do jiných opuštěnějších uliček. Tyto už dozajista nejsou cílem turistů. Díváme se z výšky na střechy domů, většinou jsou pokryty černou lepenkou, hodně domů má nerezové zásobníky na užitkovou vodu, kterou táhnou v síti plastových trubek z hor. Díky včerejšímu dešti jsou zásobníky přeplněné…Autobusem popojíždíme do dalšího městečka se zlatými doly. Je zde několik muzeí, skanzen ze života zlatokopů. Jdeme do štoly, u ní fasujeme přilby, ale z hygienických důvodů také vložky do nich. V Ostravě se mají ještě co učit!
22. 2. 2009 – poslední den na Taiwanu, neděle. Je to neuvěřitelné, ale je to tak, naše exotické výletování se chýlí ke konci. Ráno balíme batohy, ale sbalené je ještě necháváme vedle recepce. Občas nám na ně přes den někdo koukne, ale hlídat je vlastně ani není třeba. Zde je opravdu nemá kdo ukrást, jsme přece na Taiwanu.
Metrem jedeme k Národnímu muzeu, to si přece nemůžeme nechat ujít. Před metrem nás zaujme skupinka lidí v bílých pláštích kolem několika sedících civilistů. Při bližším pohledu jsme se zhrozili, ti sedící lidé měli na různých částech těla přisáty jakési baňky za pomocí vývěv. Pod průhlednými baňkami měli krví prosáklou bouli – hroudu kůže vytáhnutou vývěvou.
Vypadalo to dost hnusně. Chvilku jsme okukovali a najednou si nás všimli ti zdravotníci a Jirka se jich začal vyptávat. Má to být určitý druh masáže, který naprosto spolehlivě účinkuje. Z postižených míst vyhání bolesti i nemoci. Celá procedura je krátká trvá tak dvacet minut, a jestli prý to nechceme zkusit. Pánové pochopitelně podstrčili vlkům mne, mám přece bolavou krční páteř, tak ať to zkusím. U mne zase zafunguje davová hypnóza – když tolik lidí kolem sedí a tváří se, že je to léčí, co kdyby náhodou to chtělo pomoci i mně. Tak si celkem bez protestů sedám na židli a Jirka i Dušan za chvíli sedí vedle mě. Jsou zvědaví! Nechtějí si tento zážitek také nechat utéct. 
Nechávají si masírovat krční páteř, ať to potřebují nebo ne. Na Jirku baňky hezky chytají, krásně mu na krku drží a vytahují kůži. Vydává poněkud neartikulované zvuky, ale to už stojí zdravotníci i za mnou a Dušánkem. My dva máme nějakou divnou kůži, přístroje se nám jen krátce přisají a zase rychle vyklouznou. Takto to zní hezky, ale ty pokusy o uchycení jsou dost děsné. I když nám krk mažou průběžně nějakou hojivou mastí, to tahání kůže je jako mučení. Za chvíli to pálí jako čert, krk je v jednom ohni a Dušánkovi ke všemu ještě hezky tahají chloupky. Krky máme červené jako krocan vole. Ale zajímavé je, že po skončení mučícího procesu mám krk hezky volný, jak už dlouho ne… Druhá věc jsou ty rudé cucfleky po celé zadní straně krku…Ale už nás volá muzeum, v něm zapomínáme za své krásné ozdoby a plně se věnujeme prohlížení exponátů. Mají to tu rozdělené nikoli např. dle období vzniku, ale např. na výrobky z hlíny, keramické, porcelánové, jadeitové (nefritové), obrázky kreslené, malby… Je to pěkné a není tu toho tolik, že by to člověka zahltilo. Nejvzácnější exponát tu mají z jadeitu – ve tvaru čínského zelí. V muzeu strávíme 2,5 hodiny, pak popojíždíme ke Grand hotelu.
Přicházíme k němu zadním vchodem a brzy zjišťujeme, že se tam nevtíráme bez souhlasu personálu, ale naopak, že je docela obvyklé si to zde takto prohlížet. Je tu docela hodně skupinek, které se kochají nádherou hotelu stejně jako my – a nejsou to hoteloví hosté. Vše je zde v nádherném čínském stylu, malované, vyřezávané, barevné. Jsou zde i malé obchůdky s dárkovými předměty, patra spojují široká schodiště, po stranách je červené sloupoví, všude lampióny na tlumené osvětlení. Vidíme z horního patra do několika otevřených restaurací. Např. polévka tu stojí 1200 taiwanských dolarů. Od hotelu nás odváží k metru zdarma hotelový autobus. Dnešní nejvyšší teplota ukazovala 30°C, po pátečním dešti ani včerejším pošmourném počasí není ani památka.Ještě nás čeká návštěva elektronické ulice. Je to ulice, kde jsou všechny obchody zaměřené na elektroniku (potřebujeme flash-disk na fotky). A aby je zákazníci nepřehlédli, tak stánky mají i před svými obchody. Je to vlastně takový elektronický night market. Je to neuvěřitelný maglajz z počítačů, notebooků, televizí, všech možných i nemožných zvukových, obrazových a kdovíjakých ještě nosičů dat.
A pak už rychle pro batohy a na letiště…Ve 22.40 hodin se naše letadlo vznáší do vzduchu. Sbohem Taiwane, sbohem Taipei, sbohem 101!
Letíme 3000 km do Bankogu a z něj 8778 km do Vídně, světla zhasínáme nad Afgánistánem, letíme nad Tbilisi, ráno je nádherně vidět zasněžený Kavkaz, později si prohlížíme vrcholky Karpat. Vítá nás zasněžená Vídeň se 3°C nad nulou…
Žádné komentáře:
Okomentovat