Putování po Taiwanu 5: Kenting National Park

Tento den jsme z technických důvodů zvolili návštěvu místního mořského akvária. Já jsem si totiž toho spaní v měkké posteli moc neužila, strávila jsem noc spíše na záchodě… No co už, spíš jsem se divila, že toto přišlo až po týdnu stravování v místních podmínkách. Ta jídla připravovaná nejčastěji přímo na ulici holýma rukama by způsobila naším hygienikům přinejmenším husí kůži. No a mně po týdnu ještě něco horšího… Ale nadopovaná množstvím živočišného uhlí a endiaronem jsem byla schopna a ochotna koukat alespoň na rybičky. Hned na začátku jsme stihli krmení delfínů – byly krásní, bílí, velcí s milými kukuči. A dělali přesně takové kousky, jaké se od delfínů čekají – skákali na povel, dávali polibek páníčkovi, kvikali, jak už to delfíni umí i počítali. Kdyby u toho taiwanka, která celou atrakci komentovala, neječela do mikrofonu a nedělala z toho opravdu cirkusové představení, by bylo to ovšem lepší. Pak jsme procházeli jednotlivými výstavami zaměřenými dle oblastí, prohlédli si ryby nejroztodivnějších tvarů, barev i velikostí, navštívili moře místní, korálové útesy i Antarktidu s tučňáky. Ti byly taky bezvadní. Ti zdejší tučňáci byli menšího vzrůstu, pohybliví, pracovití, neobyčejně hbití. Pobíhali po pobřeží a skákali šipkami do svého přiděleného moříčka, kde se neuvěřitelně rychle honili a předváděli, aby po chvíli opět ladně vyskočili na břeh, kolíbavě se po něm prošli, prošmejdili rožky, „očichali“ kamarády a zase si šli zaplavat.
V rámci prohlídky jsme se prošli i ponorkou, ztroskotanou lodí, v jedné místnosti jsme dostali brýle pro 3D vidění a ryby najednou pluli až k nám a kolem nás, před žraloky jsme byli nuceni uhýbat.Po akváriu jsme se krátce vykoupali v moři – mělo teplotu asi jako brněnská přehrada + 21 C, ale vzduch byl teplý, cca 27°C, poté jsme ve snaze jet po silnici, která vede co nejblíže u moře trochu zakufrovali a ocitli se téměř na polňačce ve starém kokosovém háji. Oba pánové ožili, probudili se v nich pravěké pudy. Museli si dokázat svojí mužnost a sklátit kokosový ořech. Ono to totiž není jen tak. Palmy byly velmi vysoké a ořechy pochopitelně visely až u samého vrcholku, takže jen trefit se do ořechu dalo celkem práci, natož ho urazit. Mršky tam držely hezky pevně, nějaké takové obyčejné šťouchnutí bambusovou tyčí je z míry nevyvedlo, natož aby je srazilo. Pánové s nimi bojovali se zarputilostí pravěkých lovců, Jirka svůj kokos srazil poměrně brzy (však to také nebyl jeho první kokos v životě) a Dušan se nemínil vzdát. I když jsme ho přesvědčovali, že jeden kokos nám stačí, nevzdával se. Bušil kolem sebe div, že nepokácel celou palmu – a pak si vítězoslavně i on do auta donesl svůj kokos…
Další naše cesta vedla k zajímavému skalnímu útvaru trčícímu na kraji pobřeží z moře, rojili se kolem něho kluci v neoprenech, šnorchlovali tu, voda byla průzračně čistá, pro potápěče jak dělaná. Skály byly ostré, drápaté, spousta z nich jakoby nesla otisky pravěkých rostlin či živočichů – ale možná jen byly tak rozežrané působením mořské vody.
Projíždíme dále podél pobřeží a o co hezčí je příroda, o to děsivější se zde jeví lidská obydlí. Turisti zde evidentně nezavítají a jestli, tak zcela jistě jen Taiwanci. Bělocha zde leckde ještě vůbec neviděli. Vesnice jsou neuvěřitelně plné špíny, nepořádku, smetí, ohyzdných domků – přičemž název „domek“ se pro tato obydlí ani nehodí.
Na nejjižnějším cípu taiwanského pobřeží prohlížíme maják a stojíme na skále hledíc na nekonečný Tichý oceán. Dostanem se k němu ještě někdy? Ne přímo sem, to už jistě ne, ale kamkoli k jeho pobřeží? Kdoví… On je totiž z Evropy přece jen trochu z ruky, ať se to vezme kterýmkoli směrem…
Závěr dne nás zavede k věčným ohňům. Časově je to velmi dobře zasazeno, přicházející soumrak dá tomuto přírodnímu úkazu hezky vyniknout. V kruhu zde totiž hoří samovolně několik ohýnků, plameny jakoby vytryskávají z ničeho, bez podkladu k hoření. Tma přišla rychle, jak jen to tady umí a najednou je toto místo o to víc fascinující. Je to tu cítit plynem, který dává tušit, co je tento „zázrak“ zač, ale nic to nemění na jeho půvabu.
… Na večeři odcházejí pánové sami, mně ještě pořád není nijak valně. Bude dobré radši teď odpočívat a ráno s novými silami vyrazit na cestu. Dali si mimo jiné husí krev, která že prý vypadala jako kusy syrových jater… No dobrou chuť, ještě, že jsem nešla!
Dnes nás čeká Národní park Kenting forest. Je to vlastně veliká botanická zahrada, kde se kocháme mnoha tropickými stromy, rostlinami, květy, fascinují nás orchideje, kaktusy, fikusy, krotony, draceny i tchyniny jazyky – vše ve zdravém, dravém provedení, vyvinuté velikosti, sytosti barev. Palmy jsou také mnoha tvarů, rozměrů, typů, velikostí. Procházíme zde ale i úzkými jeskyňkami s náznaky krápníků. Üžasné jsou vzdušné kořeny, které se táhnou z mnoha stromů ve stovkách propletenců a tvoří jim vlastně už nové kmeny. Strávili jsme na tomto fascinujícím korálovém útesu cca 3,5 hodiny a byli pořád stejně nadšeni. I když fičel vítr a rval nám z hlavy naše nově zakoupené klobouky. Koupit si je byla víceméně nutnost, protože současně pražilo slunce. Kombinace obou těchto živlů z nás vysávala šťávu, ale ta příroda kolem ji zase navracela…
Po prohlídce jsme neodolali a dobyli si baterky šťávou (i dužninou) opravdového ovoce – ananasem. Koupili jsme si 3 obrovské plody, které nám prodavač hned ochotně oloupal a celé včetně středů naporcoval na kousky. Byla to božská mana a extáze dohromady. Lepší ovoce jsme v životě nejedli. Tak sladké, tak šťavnaté, tak chutné! Nádherné završení putování po jižním cípu Taiwanu… protože je to tak, už obracíme auto směr sever. Nemám ráda severní směr, je přezvěstí zimy, chladu, nevlídnosti… a nyní taky, i když je teprve úterý, předzvěstí závěru putování…

Ne! Ještě je to předčasné myslet na loučení s Taiwanem. Ještě nás toho tolik čeká! Nyní jedeme směr národní park Ališan. Po dnech hojnosti, radosti a rozmařilosti (tj. dvě noci v pěkném hotelu) mi je jasné, že budu muset souhlasit opět s noclehem pod širákem. Ne že bych tento způsob spaní neměla ráda, mám a moc, ale nějak jsem se nesžila s alumatkou. Jaksi mému tělíčku k pohodlnému spánku nestačí. A když téměř celou noc nespím, tak pak výletování následující den prožívám v menší pohodě. Napadla mne však spásná myšlenka, že si vlastně vůbec nemusím hrát na hrdinku a můžu spát v autě. Sedadlo se dá hezky sklopit, tělo téměř celé natáhnout… Hned se mi nastávající nocleh přijímá lépe. Stoupáme mírně do hor a docela záhy odbočujeme po úzké silničce do nitra palmového lesa. Opravdu tu žádné jiné stromy než palmy nejsou. Je to tak zvláštní projíždět jen a jen palmovým lesem… a taky v něm pak usínat. Zvuky džungle jsou úplně jiné než zvuky našeho lesa…

Putování po Taiwanu 4: Nejkrásnější Hot Springs a příjezd do Kentingu

Ráno vstáváme před rozbřeskem, který je tu velice rychlý: v jednu chvíli je tma a pak se najednou slunce dere prudce nad obzor a vše rázem osvítí…

Stoupáme autem do hor a míříme k přírodním Hot springs. Zvažujeme krátce, jestli tuto atrakci minout, ale když ji průvodce nazývá jednou z nejkrásnějších přírodních památek, tak se necháváme přesvědčit a zabočujeme na úzkou asfaltečku. Je opravdu široká tak tak pro jedno auto a míří dolů. Co jsme dnes doposud pracně vystoupávali, zase teď klesáme. Je docela časné ráno, tak do protisměru žádné vozidlo nepotkáváme. Jediné štěstí, protože vyhnout se zde opravdu nedá. Cesta vedla k selskému stavení s kupou políček okolo, jedno z políček je přeměněno v parkoviště. A už se k nám blížil majitel, dědoušek o holi, s vykloubeným kolenem. Sotva chodil, ale mluvit uměl, dokonce i anglicky. A naprosto nesmlouvavě chtěl 200 taiwanských dolarů za parkování na svém pozemku. Moc se nám to nelíbilo, ale v podstatě jsme neměli na vybranou. Jinde se zaparkovat nedalo, cesta tu končila a přímo na cestě to nešlo. Takže buďto otočka zpět bez cílového zážitku nebo zaplatíme docela nadstandardní parkovné… Pojali jsme to jako výpomoc chudému dědouškovi, vlastně takovou jakousi sociální podporu a vyzbrojeni navíc ještě i najednou jeho ochotnou radou jak na cestě nezbloudit a nesejít z ní, jsme se vydali k Hot springs. Stezka byla prudce klesající, prašná, místy jištěná provazy, ke konci už jich bylo víc než hojně, téměř jsme se spouštěli po lanech do údolí. Promáčení skrz na skrz potem a obaleni lepivým prachem jsme konečně stanuli u potoka. Ten jsme přebrodili – byl nečekaně odporně ledový o žádném smíchání s teplou termální vodou nemohlo být řeči, přelezli jsme (už převlečení do plavek) hladkou skálu podél potoka, znovu si zabrodili ledovým potokem … a už jsme to uviděli: zúženou roklinu a na jedné straně skal stékající a stříkající vodu, která zanechávala po sobě bílé usazeniny, zelené závoje a oblaka páry. Dno potoka bylo vytvarováno do umělých jezírek, částečně do nich vtékala voda z potoka a částečně padala ta ze skály. Byl tu pohozen rýč, aby si každý mohl vytvořit jezírko dle svých představ. Voda ze skály byla vřelá, vydržet v ní se nedalo. Ale postupně jsme si zvykali a po pár minutách jsme se už do jezírka i naložili. Byla to pohodička, nádherný relax, dalo by se tam ležet hodiny a hodiny. Tělo se zbavovalo bolestí, mysl se čistila … Kromě nás tu byla jen jedna dvojice usmívajících se taiwanců, takže tu byl i božský klid a pohoda. Ta skončila v okamžiku, kdy se ze srázu začaly rojit davy mládeže. Dívenky v šatičkách, na nohách žabky, v lepším případě nazouváky, kabelky přes rameno, ječící a výskající a kupa borečků jen o fous sportovněji vystrojených. Jak se jim podařilo zdolat ten docela náročný sestup jsem nepochopila.

S jazykem na vestě jsme vylezli 300 výškových metrů zpět k autu. Ač jsme vyrazili stejně, Jirka tam byl o půl hodiny dřív než já, Dušan o 10 minut… Při pohledu na cca 10 aut a nesčetně skůtrů, jejichž majitelé platili jen o 50dolarů méně než my, jsme na chudého otrhaného dědečka začali pohlížet poněkud jinýma očima. Jeho jistě nezdaněný čistý výdělek mu fakt můžeme závidět!

V neděli naše putování pokračovalo do dalších Hot spring, tyto byly v poněkud civilizovanější oblasti, přímo v městečku. Parkovali jsme na městském parkovišti za pouhých 100 dolarů a pak sešli k lázním: bylo to několik obřích betonových van, v nichž bylo v každé naloženo několik taiwanců vypadajících nadmíru spokojeně. Tento požitek nás tedy nelákal – taky nemusíme mít všechno, že. Sešli jsme k řece, když už jsme tedy zaplatili to parkovné a neprohloupili jsme: pár kroků proti proudu potoka ze skal stékala horká voda. Tak jsme se na chvíli naložili do horkého přírodního bazénku. Nebylo to zde tak romantické jako včera, lidí bylo v okolí více, ale osvěžení to bylo příjemné. Den byl horký, tropický.A my měli pak alespoň více sil na údolí motýlů. Průvodce nelhal, opravdu v něm bylo přemotýlováno. Hustota těchto tvorů byla taková, že občas se člověk bál i nadechnout. Jen, potvůrky, nechtěli spočinout před fotoaparátem, abychom si je v plné kráse zvěčnili a přinesli důkaz o tomto údolí.Poté nás při další jízdě zaujala upoutávka na skanzen. Teda lépe řečeno zaujala jen mne, pánové moc nadšení nebyli. Asi je vedro zmáhalo, ale já skanzeny mám moc ráda, tak jsem je ukecala. Zaplatili jsme za vstupné každý 150 dolarů (ten dědoušek u Hot springs byl vážně vydřiduch!) a už jsme se mohli začít kochat domorodými atrakcemi. Taiwan byl rozdělen na několik oblastí podle kmenů, které v něm žili, takže jsme shlédli obydlí z břidlice, kamenů, bambusu. Zastříleli jsme si lukem (pánové by nás neuživili, v případě nouze bych já musela lovit zvěř), Jirka se pohoupal na obří domorodé houpačce, viděli jsme ukázky ručních prací u jednotlivých domečků. Teploměr ukazoval 34°C a po dvou či třech hodinách chození už i mně začali být domorodci fuk. Tak jsme se vrátili k našemu autu a snad poprvé s větším povděkem uvítali jeho klimatizaci a tónovaná okna. Zamířili jsme dále na jih a dostali se do jakési místní zahrady Čech. Po obou stranách silnice se táhly za sebou pole střapatých červenavých plodin v různých stádiích vzrůstu. Zastavujeme u nich a Dušánek je po krátkém zamyšlení profesionálně odhaduje na ananasy. Jeho určení se potvrdilo o pár kilometrů dál, protože tam už rostliny kromě listů měli drobné i větší šešulky plodů zastíněných papírovými kloboučky…Ananásky se už zřetelně rýsovaly…Dále jsme jeli kolem plantáží banánovníků s trsy plodů obalenými napůl papírovými, napůl celofánovými obaly – zřejmě ochrana proti slunci i škůdcům. Míjeli jsme i zcela neznámé plodiny, které nezařadil ani náš zkušený zemědělský inženýr…

Navečer přijíždíme do Kentingu, kde se pokoušíme sehnat ubytování. Zase nám přijde velice vhod Jirkův nezbytný průvodce, Lonely Planet, který nám poradil, kde sehnat ubytování. Nehledáme ani dlouho a využíváme nabídky podnikavé majitelky, která stojí před svým hotelem a vehementně nás zve dál. Nabízí pokoj pro tři osoby za 1000 dolarů s WC, koupelnou, balkonem, plazmovou televizí. Zdá se mi neuvěřitelné, že tak pěkný pokoj stojí jen 1000 dolarů, když jsme notabene před chvílí obešli pár horších a tam byla cena 500-600/osoba. Svým nadšením kazím Jirkovi obchod, zesmlouval cenu z původních 1200 na těch 1000 a šlo by to asi ještě i níže, kdybych nebyla tak viditelně unešená. Postel byla měkká, po tom spaní pod širákem jen na alumatce přepych tak úžasný!

Po ubytování a osprchování (ta slast!) odcházíme do města na hlavní štatlící třídu dát si něco k snědku. Dneska jsme se dost šidili, Jirka prohlásil, že tak moc na Taiwanu hlady ještě netrpěl jako dnes… Po krátkém průzkumu a několika drobných zobkách (a smaženém kuřeti tzv. na jistotu na zahnání smrtelného hladu) Jirka vybírá Thajskou restauraci, kde si Dušan dává speciální thajskou polévku (Tam Jam), ve které je zelenina, mušle, sépiové kroužky a hlavně neskutečné množství čili. Polévka je pálivá tak, že i Dušanovi lezou oči z důlků, je celý orosený, rudý, dýchá jak při srdečním záchvatu a funí otevřenými ústy – Jirka se mu snaží statečně trochu pomoci a mně stačí jen pohled na ně a raději neolíznu ani lžičku. Dala jsem si thajské nudle (Paat-thai - široké) s kousky kuřete a zeleninou, pálivé je to jen mírně a velmi chutné. Jirka se dojídá smaženými křídly a stehýnky s nezbytnou čili omáčkou..

Největší cyklo veletrh v Asii

Mám tu nyní devět hodin večer a sedím na přednášce z předmětu Cross Border Strategic Alliances :) Ano, dneska je to docela dost nuda a tak jsem se rozhodl napsat něco málo na blog.
Před pár dny jsme se s Exchange studenty domluvili na výletě do Kentingu (NP na jihu ostrova s nejkrásnějšími plážemi). Pojedeme tam na prodloužený víkend od 2. do 5. dubna. V tomto termínu se tam totiž na jedné pláži koná největší hudební festival na Taiwanu. Měly by tam být spousty místních i mezinárodní interpretů. Tak se nyní už všichni těšíme a čekáme, co se z toho vyklube :)

Příští čtvrtek a sobotu budu mít poslední dvě hodiny předmětu, na kterém nyní sedím. Ve čtvrtek máme zkoušku a v sobotu nás čeká prezentace závěrečného projektu. Bude to ještě hodně práce, ale zase bude brzy o jeden předmět méně. Takže příští týden bude ve znamení CBSA :/. Ale potom už budu mít konečně více času a hlavně volné soboty! :)

Tento týden se v Taipei koná největší Cyklo veletrh v Asii. Nemohl jsem tam nejít a Ester navíc získala VIP vstupenky od Italské kanceláře. Takže dveře byly otevřené. Strávili jsme tam dneska zhruba tři hodiny a to jsme viděli asi jen tak třetinu všech vystavovatelů. Nad některými novinkami jsme jen nevěřícně kroutili hlavami, ale většina byla super. Spousta show, představení, exhibicí, testerů nás zabavilo více než dost. Bohužel jsme museli odejít dříve, než jsme chtěli, protože jsem se musel dostavit na tento předmět. A sami vidíte, jak to dopadlo :) Blogově :)…

Už bych měl pomalu přestat bušit do klávesnice, profesor se na mě totiž zvláštně kouká, ale ještě chci pro ty, kteří to ještě neví, napsat ještě jednu věc. Koupil jsem si letenku do Paříže. Od 3. do 19. srpna budu s Davidem, Tomem a Martinem (z gymplu) cestovat po Francii. Moc se na to už těším! Takže to znamená, že se nejpozději 2. srpna musím vrátit z Asie :)) Dělám si srandu, vrátím se určitě dřív, ale ten druhý srpen je nyní takový limit, do kdy musím být nazpět.

Tak se mějte pěkně a já zase napíšu!

Putování po Taiwanu 3: Cesta na jih

Dopředu sjednané zapůjčení auta proběhlo v pohodě, náš požadavek zněl osobní vozidlo s ruční převodovkou, obyčejnějšího typu. Jedna třetina našeho přání se splnila – osobní auto nám opravdu přistavili. Byl to Nissan Cefiro s automatickou převodovkou. Když slečna, která nám ho předávala, mluvící bravurně anglicky, vyslechla Jirkovo namítnutí, že jsme chtěli auto s mechanickým řazením, tvářila se, že vůbec netuší, o čem je řeč… No dobře, tak jsme zaplatili 7000 taiwanských dolarů + 2000 jistinu a nechali si vysvětlit řízení. Pochopitelně náš žiguláček to není, ale byla by to přece jen zátěž ho sem přepravovat, tak se musíme spokojit i s tímto autíčkem, kde je samozřejmě automatické otevírání dveří, kufru, oken, střešního okna a uvnitř není téměř nic slyšet z venku, nic nerachotí a skoro se nedá poznat, že auto vůbec jede. U žiguláku to poznáme bezpečně. Taky se oba pánové museli trochu sžít s tou automatickou převodovkou a nelapat po řadící páce, která tam nebyla.

První se ujal řízení Dušan, docela mu to šlo a než jsme vyjeli z Taipeje, tak dokonce začal reagovat i na Jirkovo „páka tam není“, které stereotypně hlásil na každé křižovatce.
Jeli jsme směrem na východ, vstříc Tichému oceánu. Míjeli jsme spoustu čajových políček, stráně byly plné oválných záhonků a městečko Pinglin, kde byla naše první přestávka, zas plné obchůdků s čajem. Jedeme dál a najednou už jsou políčka jen z jedné strany silnice a z druhé oceán. Jeho hukot k nám zní otevřeným střešním oknem, na pobřeží jsou skaliska, do kterých voda usilovně naráží, ale v tuto chvíli ještě moc nevěříme, že by se v něm nedalo koupat. Na této straně ostrova, dlouhé cca 400 km, jsou údajně jen dvě pláže, kde se koupe…V jednu chvíli nás zaujal veliký, barevný budhistický chrám, tak jsme si ho prohlédli, občerstvili se u automatů na pitnou vodu, které jsou ve všech církevních budovách. Na náš dotaz, ze kterého je ta nádhera století (tedy ten chrám, nikoli ten automat na vodu), nám paní, která ho hlídala sdělila, že byl vybudován před dvaceti lety. Naše nadšení pro ten historický skvost trochu ochablo a při ještě bližším ohledání jsme zjistili, že je z betonu, nikoli ze dřeva… No Lubore a Maruško, váš podnik by se tu skvěle uplatnil. (Pro nezasvěcené Českomoravský cement).

Zmíněný hukot oceánu nám na osvěžení nestačil, museli jsme si na něj dnes alespoň sáhnout, když jsme jeli tak blízko něho. Zblízka opravdu vzbuzoval respekt, vlny se převalovaly, hučely, valily se v obrovských pěnivých kopcích. Jediný Jirka se odvážil jít trochu do vody. Mne z toho popadl hysterický strach o něj a dokonce i Dušan zařval: „Jirko, nelez tam, nechoď dál,“ ale Jirka to nemohl slyšet, i když byl od nás kousek. Ale nakonec i sám naznal, že zaplavání si opravdu není možné. Zpěněné vlny si pohazovaly obřími šutry, stačil jeden jejich cílený úder a … radši nedomýšlet.

Nocleh se nám dnes podařil hezký a levný, v katolickém hostelu. Byli jsme sice ubytováni ve společné místnosti, kde bylo 10 lůžek, ale z důvodu nedostatku klientely, jsme tam byli sami.
Ráno jsme si dali snídani v blízkém hotelu, který již Jirka znal – byl tam ubytovaný při svém výletování. Snídaně byla formou švédského stolu. Zaplatili jsme každý 100 dolarů a mohli si dát co jsme chtěli – míchaná vajíčka (byly jakoby s mochovskou zeleninou), tofu, smažené rýžové trojhránky, rýžovou kaši, sušené maso, různobarevné těstovinové knedlíky místo chleba( obzvlášť v sytě fialové barvě vypadaly moc chutně ), různé druhy zeleniny, džusy, kávu, mléko, čaj…

Posilněni jsme vyrazili na první výlet – k vodopádové jeskyni. Prošli jsme dlouhým tunelem, za kterým jsme se dostali na cestu vedoucí vysoko nad do kaňonu zařezanou řekou. Přidal se k nám černý pes a provázel nás celou cestu. Vyloženě nám dělal průvodce. Měl milý přátelský kukuč, čekal na nás, když jsme se něčím kochali, jinak kráčel stále pár kroků před námi. Procházeli jsme krajinou podobnou tak trochu Slovenskému ráji kříženému národním parkem Otcher v Rakousku. Prostě hory, skály, kaňon, potok, průzračná voda. A klid, zatím málo turistů. Zlatý hřeb byl na závěr této trasy, vodopádová jeskyně. Na to, že už jsme u ní, nás neomylně upozornilo několik žlutých pláštěnek rozvěšených po okrajích cesty. Pláštěnky jsme s povděkem využili, neboť vlastní jsme neměli. A udělali jsme dobře. V jeskyni crčela voda ze stěn, tvořila nádherné vodní závoje, bez pláštěnek bychom byli promáčeni na kůži. Tak byl promáčený na kůži jen Jirka, kterému pochopitelně nestačila voda z vrchu, musel si projít i docela prudký potok jeskyní protékající… Náš pejsek na nás počkal, až se vydovádíme, do jeskyně nepovažoval za nutné vejít. Věděl, že se mu vrátíme. Očichal nové příchozí a zase šel s námi nazpět. Prošel s námi pak i tím prvním nejdelším tunelem a zašel s námi až na parkoviště. Za odměnu dostal hezký kus kůže z lopenické slaniny. Něco takového nikdy neměl a jistě už ani mít nebude…
Další zajímavou atrakcí byla chůze po staré silnici nazvané 9 zatáček, odkud byly překrásné výhledy do rokle. Jirka nás střídavě vysazoval, popojel na parkoviště a šel nám naproti, abychom potom zase kousek popojeli a tak několikrát za sebou…
Další den míříme k cíli, který je v každém průvodci a taiwanci to dle všeho milují – osmijeskyňovou horu, Caves of the eight immortales (Jeskyně osmi nezemřelých v doslovném překladu, ve volném znamenající asi nesmrtelných.) Název je víc než zajímavý a lákavý. Docela se těšíme, i proto, že konečně nastává pravé letní teplo, obloha je modrá, dá se chodit v kraťasích a tričku a i tak je nám hic. Už při příchodu k informační budově nás jímá drobné podezření, že to s těmi jeskyněmi nebude tak docela v pořádku. Nebo možná v pořádku to je, ale nikoli dle našeho očekávání. Jeskyní je nyní už dokonce jedenáct, ne že by je ale nově objevili, oni je vyrobili. Všechno to totiž byly nikoli jeskyně, ale pouze prohlubně ve skále, které trochu upravili, srovnali dno a vyzdobili je jako svatostánek, kde se skály nedostávalo, připlácli tam kus betonu a umně ho sladili s přírodní skálou. Prostě „nádhera“. Šlo se od jedné jeskyni k další po chodníčcích zbudovaných ze dřeva a dřevěných schodech, byla to vlastně taková místní křížová cesta. Nejzajímavější byla ta část, kam už žádný z taiwanců nešel, protože tam byl zákaz vstupu. My se pochopitelně rozhlédli, zda není někdo v okolí, a na zakázané území jsme vstoupili. Dřevěné chodníčky tu byly v horším stavu, člověk si musel dávat pozor na nohy, místy byl nahrazen žebříkem z bambusových stvolů svázaných k sobě… Džungle v okolí tu byla jaksi divočejší, bližší, samé palmy, kapradiny, hustník. Ptáci řvali, zahlédli jsme opice. Já slyšela i syčení hadů, to se mi Jirka ovšem vysmál. Šli jsme také kolem několika dalších „jeskyní“ ve stádiích přípravy stát se dalším zastavením na křížové cestě… Zkrátka zakázaná část byla mnohem zajímavější než ta vyumělkovaná povolená.
Po tomto hodnotném kulturním zážitku jsme kousek popojeli autem a pak se stalo něco opravdu úžasného. Poprvé v životě jsme překročili obratník Raka! Zastavili jsme se u monumentu postaveného v místě, kudy obratník prochází a kochali se rozdílem teplot na jih a na sever od obratníku. Nebudete tomu věřit, ale bylo to fakt cítit. Na sever od obratníku bylo podstatně méně teplo, než na jih od něj. Na severu pofukoval vítr, zima sice nebylo, jak už jsem výše uvedla, ale pod obratníkem se nehnul větérek a slunce pražilo naprosto jinak, intenzivněji, silněji. Kdo nevěříte, jeďte se tam přesvědčit. Takže jsme se opravdu ocitli v tropech! Je přímo pařák, slunce nás vysušuje a my pokračujeme v cestě na jih, abychom si toho tepla ještě více užili. Přijíždíme k osmiobloukovému mostu ( Eight arch bridge ) pro pěší vedoucího k zajímavým skalním útvarům. Je to chuťovčička v tom pařáku jít 8x nahoru po schodech a pak zase dolů jenom proto, že se nějaký architekt vyřádil a že to z dálky vypadá moc pěkně. Most nás dovedl ke skalním monumentům, které byly opravdu velmi zvláštní, bizardních tvarů, vlastní skalní hmota byla takový podivný slepenec připomínající ostravskou haldu a strusku, šutérky byly černé, šedé, cihlové barvy, v různě namixovaných poměrech.Další naše putování vede k pláži, kde je zakázáno koupání. Vítr fičel tak, že přesouval v malých dunách písek po pláži a bičoval nás do holých lýtek s intenzitou až bolestivou. Ale i tak nastal historický okamžik a tentokrát i já a Dušan jsme se nechali skropit vlnami Tichého oceánu. Plaváním ani koupáním se to nazvat nedalo. Toto pobřeží mělo výhodu, že kameny tu nebyly, ale moře mělo opět takovou sílu, že v jednom okamžiku, kdy jsem zvedala nohu, abych nakročila pevněji před přicházející vlnou, mi tu druhou nečekaná vlna skoro vyhodila v kyčli… A to jsem byla ve vodě sahající mírně pod kolena…a v příštím okamžiku po krk. Nicméně jsme se vyrochnili, vyřádili, voda měla příjemnou teplotu. Proud byl silný jakoby podél pobřeží valila nějaká neviditelná řeka.

Osvěženi jsme vyrazili vstříc další taiwanské atrakci – Water running up. Voda tekoucí do kopce. Zajíždíme si kvůli tomu kousek z naší trasy, ale když je název tak lákavý… Naše představy byly opět poněkud jiné než skutečnost. Asi jsme čekali říčku nebo alespoň potůček, ale bylo to jen korýtko kolem městského parku široké cca 40 cm, hluboké 10 cm. Díky optickému klamu to vypadalo, že voda teče do kopce…

Další naše cesta vede kolem sadů pomerančovníků, mandarinek se zralými oranžovými plody. Sliny se nám sbíhají, ale sady jsou buď za plotem nebo v místech, kde se nedá zastavit. Takže plánovaný pich se nekoná…

Tak tak , na poslední chvíli před setměním, se nám podaří najít nocleh. Velmi levný. Jeho objevitelem je Dušan, který ho nachází na odbočce od hlavní silnice směrem k zemědělské ploše. Spíme na alumatkách u rýžového políčka a komáři se kupodivu nerojí…

Restaurace, kde se sedí na záchodě a pije z pisoárů

Na iDNES v rubrice cestování byl zveřejněný velmi zajímavý článek o jedné z místních restaurací :) Pokud vás nadpis zaujal, tak klikněte na odkaz pod textem a přečtěte si více. Je to dosti originální místo. Já, i když jsem okolo šel již několikrát, tak se musím přiznat, že jsem vevnitř ještě nebyl. Hm, nějak mě pokaždé přešla chuť :)))

Článek na iDNES zde

Nový semestr=nové předměty

Ahoj, tak jsem se konečně po delší době zase dostal k psaní blogu. Tak co se tady na Taiwanu v posledním týdnu událo? Po týdnu zkoušení jsem si již vybral předměty na tento semestr. I když bych si mohl zapsat kurzů méně, tak jsem se rozhodl, že budu mít zase 4 předměty a čínštinu jako v semestru minulém. Jen tak pro informaci, tady jsou názvy předmětů, které studuju:

1) Global Leadership (IMBA, úterý a pátek 19:00-22:00)
2) Cross-border strategic alliances(IMBA, čtvrtek 19:00 a sobota 9:00-16:00)
3) Investments (bakalářské, úterý 14:00-17:00)
4) International law (bakalářské, středa 13:00-16:00)

Ve všech jsem již absolvoval první lekce a všechny jsou hodně zajímavé. Ale pokud bych si měl vybrat, tak nejvíce mě asi baví Global leadership a nejméně právo. Nejlepší na mém rozvrhu je to, že první dva z mých předmětů jsou intenzivní (jak jste si mohli všimnout podle času). To znamená, že GL budu mít jen do půlky dubna a CBSA končí ještě dříve, již na konci března(!!!). Navíc v mých bakalářských předmětech jsem si domluvil s profesory, jestli bych si nemohl napsat závěrečné testy dříve. No a oni mě to povolili, takže teoreticky mě zde škola skončí někdy k půlce května. Juchůůůů :). Jsem za to vážně rád, protože mě tu povinnosti skončí asi o měsíc dříve, než jsem plánoval. Na druhou stranu mám nyní strašně moc práce, protože když je kurz krátkodobější, tak to neznamená, že by se v něm naučilo méně. Obsah je úplně stejný jako pro předměty, co by měly trvat celý semestr, akorát my na stejnou látku máme jenom pár týdnu…

A co se týká mojí čínštiny, tak budu mít opět kurz velmi intenzivní. To znamená 5x týdně tři hodiny. Čínštinu tady vlastně studovat nemusím, ale po zkušenostech z podzimu vím, že mě to bude bavit. Již mám za sebou první týden a zjistil jsem, že jsem toho během „zimy“ nezapomněl tolik, kolik jsem si myslel. V mojí třídě jsou všichni noví. Nikoho jsem předtím neznal. Ale po prvním okoukávaní všichni vypadají v pohodě a vypadá to, že hodiny zase budou zábavné (jinak by se to asi nedalo moc přežít). Obsazení se může ještě lehce změnit, ale zatím to vypadá, že se následující měsíce budu každé ráno vídat s Iráčanem, Korejkou, Mongolem, Kanaďankou a holkou z Maršálových ostrovů. Brzo by měli být i fotky. Napsal jsem, že se s nimi budu vídat každé ráno. Ano, rozhodl jsem se, že si změním čas a místo odpoledních lekcí, které jsem měl celý podzim, jsem se rozhodl pro čas od 8:00 do 11:00 ráno. Uffff, mám za sebou již první týden a musím říct, že je to velmi velmi náročné :) Ale zase na druhou stranu, mám nyní daleko více času odpoledne. Teď si jenom zvyknout vstávat a bude to OK :).

No a co se nových studentů týká, tak jsem se již s téměř se všemi seznámil a po prvních dvou společných týdnech na NCCU to vypadá, že tento semestr tu bude opět hodně srandy :)
Ester má za sebou první týden v práci. Jak jsem již psal minule má internship v Italské kulturní a ekonomické kanceláři. Pracuje tam na poloviční úvazek 4 hodiny od 9:30 do 13:30 každý den. Zatím je nadšená, protože dostala velmi zajímavý projekt, na kterém bude pracovat. Se svým nadřízeným mají za úkol najít a prozkoumat veškeré produkty taiwanských firem, které neoprávněně používají italské symboly. A že jich tady je! Tady na Taiwanu, pokud se o něčem řekne, že je to italské, tak se to okamžitě strašně dobře prodává. Ať se jedná o oblečení, jídlo, kosmetiku a cokoliv dalšího. A proto je zde hodně firem, které si na svůj výrobek umístí italskou vlaječku, aby tím podpořili svůj prodej, ale přitom s Itálií nemají nic společného. Ester má za pár týdnu o stavu této problematiky podat zprávu. Musím říct, že jsem sám zvědavý, jaký bude závěr…Takže nyní si můžete představit, jak to vypadá, když jdeme ven. Foťák je pořád při ruce a Ester na každém rohu fotí každý náznak italské symboliky na nejrůznějších produktech :)))

A co se mých dalších plánů na cestování týká, tak v nejbližší době nic neplánuji. Není na to čas. Musím počkat, až mě skončí aspoň jeden z intenzivních předmětů. Nejbližší akce, která by se mohla uskutečnit, tak by mohl být výlet s Exchange studenty na jih do Kentingu. A to někdy na začátku dubna. Ale zatím je to hodně mlhavá vzdálená budoucnost.

To je pro dnešek vše a slibuji, že hned jak bude vteřinka času, tak sem zase napíši :)))
Mějte se všichni moc pěkně ahóóóóóóóóóóój!

Putování po Taiwanu 2: Hurá na Taipei 101!

Ráno nás přivítalo úplně vymetenou oblohou. Ta rozhodla o hlavním cíli dnešního dne – musíme zdolat 2. nejvyšší budovu světa, tu pověstnou „vanouvan“. Nejsem si jista, zda Jirka psal její rozměry, tak třeba jen na osvěžení – je vysoká 501 metrů, výtah nás vyvezl za 35 vteřin do 91. patra. Má v sobě vyvažovací kouli, která věži dovolí výkyv až 6 metrů a odolá zemětřesení, které přichází 1x za 2500 let. Je stavěna ve tvaru bambusového stvolu a skládá se z 8mi dílků (pláství) nad sebou, což je v Taiwanu šťastné číslo.
Jízda výtahem nebyla vůbec nepříjemná, člověk neměl ten pocit divné tíhy v nohou a slabosti, jak se v rychlých výtazích občas stává. Ale zato po vystoupení z něho, se mi zase Dušan i Jirka smáli, protože jsem se motala jako po požití… A přitom mi zrovna dnes ráno Dušánek frťánka opomněl dát! Ale za pár minut to přešlo a já se mohla plně věnovat té úžasné nádheře. I když byl už teď lehký opar, bylo vidět docela daleko, opravdu to byl pohled jako z letadla, ale umocněn zvláštním pocitem malosti člověka. Výškové domy, které nám při chůzi po zemi připadaly jako mrakodrapy, byly najednou kdesi směšně dole, takové prťavé domečky splývající s okolím…Dolů nás výtah svezl za 45 sekund. Prošli jsme si i spodní část stojedničky, která je věnována převážně luxusním obchodům a dražším restauracím a jídelnám. Jak Dušan správně podotkl, je to taková světovější Vaňkovka. Jednotlivá patra dole jsou spojena jezdícími schody, je to tu celé takové naleštěné, svítivé, moderní, čisté. Ovšem ten život tu nekypí tak plně, živočišně a hodnotně jako v Night marketu…
… A tak napíši i něco o naší dnešní večeři. Když jsem nadhodila, že takové věci psát nebudu, tak mne Dušánek umravnil, že lidi zajímá především jídlo a pak až nějaké pamětihodnosti. Dnes jsme nejedli přímo na ulici Night marketu, ale Jirka nás zavedl do restaurace u něj. Byla to taková ta samoobslužná, o které už také i on psal. Zaplatili jsme 230 taiwanských dolarů/1osoba a mohli začít hody. Během dvou hodin jsme do sebe mohli dostat co se dalo. Seděli jsme u stolu, kde jsme každý před sebou měli zapuštěný kotlik a na hraně stolu ovladač tohoto vařiče. S táckem jsme obešli chladící pult a mohli si na talíř nandat, co jsme chtěli. Jenže co jsme vlastně chtěli? Něco vypadlo jako ryba, něco bylo prokazatelně zelenina, něco bylo zabalené v různobarevných těstíčkách – a to už bylo horší. Byla to sázka do loterie. Takže jsme se opičili po Jirkovi a dávali si na talíř obdobné věci jako on. Jenže on je tak trochu bufet, spase kdeco, takže já jsem přece jen dělala trochu cenzuru. Postupem doby a vaření a degustování jsem zjistila, že mnou nabraná zeleninka na jistotu je sice neškodná, ale docela rychle se přejí a není od věci to doplnit nějakýma experimentálníma jídelkama. Však mi to bříško neprovrtá. A živit se třeba jen křepelčíma vajíčkama, které jsou dobroučké, taky nestačí. Takže jsem nakonec taky zbufetila kdeco. Co bohužel nenapíši, protože to nevím. Ale nechutnalo to špatně a očička a nožičky to nemělo.

Další den (už úterý) nás čekal výlet do nejbližšího národního parku. První část metrem byla bezproblémová, až na tu úděsnou klimatizaci. Lubore, ledový vzduch tam fičí ze stropu i ze stran, pobyt v ledničce je jistě příjemnější (protože v ní nefouká) a vychlazené pivo je proti tomu teplý čajíček. No nicméně při další části cesty jsme na metro rádi vzpomínali. Přiblížit k národnímu parku jsme se museli ještě i místní MHD. Přijel takový dětský autobusek, totálně narvaný, ale kupodivu jsme se do něj vešli ještě i my. Jirka se držel zohnutou hlavou o strop a Dušan byl zaklíněn v prostoru dveří, přičemž se hlavou také držel stropu. Jirka, když rozpažil ruce, mohl se držet i oken na obou stranách autobusu. Naše české srdce zajásalo, že když už se tak mizerně povezeme, tak nebudeme muset platit, protože se to zkrátka nedá. Ale dalo. Něaký usměvavý taiwanec prohodil pár slov k Jirkovi a ten už mu podával kartičku na placení jízdného a označkoval ji u automatu u řidiče a postupně jsme mu ji prosoukali i my. Široce a šťastně se na nás usmíval, Jirka nám to vysvětlil, že právě vykonal pro nás všechny laskavost a bude mít šťastný den – a my pochopitelně také, když nám tak hezky pomohl. No dobře. Úsměv jsme mu se zaťatými zuby opětovali. Ale ne, to se nedalo, jejich dobrá nálada přecházela i na nás. Ale autobus už jel a my se museli držet, i když tam bylo tolik lidí. Neboť řidič se s tím nepáral a vyrazil s razancí rozeného Itala. Autobusek se šplhal do kopce nečekanou rychlostí, řezal bravurně zatáčky, aniž by téměř zpomalil a já brzy nastavovala ochotně tvář proudící klimatizaci – ano i zde pracovala na plno – abych vůbec ve zdraví dojela. A bez následků pro lidi pode mnou. I já se svojí výškou 170cm mezi taiwanci docela čním.

Jízdu jsme přežili bez následků. K parku Yamingshan nám Jirka řekl, že občas tam budou schody, tak ať si připravíme kolínka. Brzy jsme zjistili, že je to trochu jinak – občas tam bylo i stoupání bez schodů, jinak tam ty schody byly furt. Z výšky 550 m do výšky 1120 metrů jsme vystoupali po schodech. Značené to bylo velmi hezky, cca po třista metrech vždy byla cedule, kolik jsme již ušli metrů a kolik ještě zbývá. Snad jsem ani tak přesné informace nepotřebovala, někdy je lepší nevědět, že je to jen 600 metrů, co jsem ušla a sil ubylo tak o 5tinásobek… Ale bylo to úžasné, ta úplně jiná příroda, jiné rostlinky, pralesní teplo, voňavý vzduch. Na mé dotazy, co to je, odpovídal Dušan – to by tu měl být Vlastík, to by se tu vyřádil Miloš, to by věděla Liduška… Nahoře bylo 16°C ve stínu a 39°C na slunci. Mimo cestu byla neprostupná džungle, směsice tropických stromů, kapradin vyšších než jsme my, rákosu. Na vrcholu jsme na chvíli spočinuli a kochali se tou krásou – mlhy jdoucí ze severu, deroucí se mezi vršky, stoupající až k nám, na jih bylo jasno, ale se silným oparem. Pohodu nám trochu kazila banda řvoucí mládeže. Ale opravdu řvoucí. Naši výrostci jsou někdy odporně hluční, ale proti těmto děckám jen slabý čajíček. Studentíci měli štěstí, že Dušánkova angličtina ještě není zcela vypilovaná, jinak by je seřval na tři doby. Kdyby na ně spustil bandurskou česky, mysleli by si jen, že se k jejich řevu přidává a obdařili by ho šťastnými úsměvy… Dle Jirky mají ve zvyku vykřičet světu jak se jmenují, kolik je jim let, že jsou krásní, umí plavat, milují toho a toho a to vše opravdu tak hlasitě, aby to okolní hory opravdu ani náhodou nepřeslechly.Cesta dolů vedla ještě přes jeden vrchol, zase po schodech, tyto už ale nebyly z kamenů, byly betonové, pravidelnější. Nebyly tak hezké, ale zato se po nich dobře šlo…
I když se to zdálo nemožné, zpáteční cesta autobusem byla ještě horší, neboť jsme jednak byli unavenější, ale také se do něho našlapalo ještě tak o deset lidí více. Vypadalo to technicky neproveditelně, ale taiwanci si na malinkých sedadlech nasedali dva na sebe, např. jedna babička si posadila na klín druhou o něco lehčí a menší babičku a naráz bylo prostoru – no pro jednu Dušánkovu nohu. A takto jsme se tam nasoukali všichni tři a kupodivu se nikde na autobusu vypoulená bublina neudělala. Ovšem na dalších zastávkách už řidič nezastavoval, nikdo vystupovat nechtěl a ti co chtěli na zastávkách nastupovat, už měli opravdu smůlu.
Ale na této cestě mi nepomohla už ani klimatizace. Jízda trvala cca ¾ hodiny a z autobusku mne oba pánové téměř vynesli, no tedy vyvláčeli a nevzkřísila mne ani představa večeře. To spíš naopak. Bledě zelenou mne dovedli k Night marketu a zdejší „vůně“ mne ještě dorazili. Ale Jirka zjevně věděl, co mne postaví na nohy, koupil mi mléčný koktejl z rozmixovaných banánů a papáje, ten jsem pomalu cucala slámkou a oživovala se jím. Pak mi ještě vybral sušenku, kterou před očima rozdrtí v placce a posypou oříšky, je teplá – a byla veskrze lahodná. Pak už jsem opět mohla komunikovat se světem a nasávat do sebe již všechny vůně i pachy Taiwanu…